Drobečky z Orohně, tentokrát s Doubravkou

Tou cestou…

O co jde? Čtenáři mých stránek asi už ví, ale protože jsem článek tentokrát umístil sem… Orion je dnes již neexistující 143. klub Bobří stopy, který výročí svého založení slaví tzv. Výročním ohněm, na němž přivítá své přátele, známe, zájemce.

Jestli bývaly Výroční ohně tohoto klubu pojmem, dnes – dnes jsou také, ale spíš v tom negativním slova smyslu. Nečinnost na tomto výročí došla dokonce tak daleko, že abych se nenudil, zašel jsem si šest kilometrů tam a zpět na nádraží, abych věděl, kdy mi jede v neděli vlak.

Ale popořádku…

Vždy, když se ke mně někdo hlásí, ke mně samotnému hlásí, potěší mě to. Obzvlášť, pokud je to holka. V tomto případě to byla Doubravka (jde o skutečné jméno – ač neobvyklé), která mě potkala na nádraží v okamžiku těsně před tím, než přijel vlak. A, i když jsem měl opravdu obavy, co se budeme bavit, strávili jsme, aspoň z mého pohledu, příjemnou hodinu cesty a pak další hodinu pěší chůze na „tábořiště“.
Ovšem na tábořiště, kde nikdo nebyl. Na poloostrov na Dalešické přehradě. Na to, že zde měl hlavní organizátor být již od minulého dne – to tu zelo prázdnotou. Byl pátek, krátce po polední a … nebylo co dělat.

Pamětní kniha – Praský džbán – news aneb Co se tu za rok událo…?

Hlavní organizátor, mladík s přezdívkou Čáp, se s námi setkal prakticky shodně, když přišel. Když jsme přišli i my. Asi za hodinu po příchodu se rozhodl, že pojede pro vodu na vaření i na pití a potřebuje někoho sebou. Doubravka se celkem ochotně nabídla a tak jsme zůstali na tábořišti jen dva kluci, přičemž jsme onu rozsáhlou pauzu vyplnili rozpravou o hudbě.
Byl sice konec září, ale noci už začínají být nejen chladné, ale i dlouhé. I když, když se Čáp s Doubravkou vrátili s barelem vody (dopluli lodí) bylo ještě světlo. Bylo ještě světlo, ale už jsme rozdělali oheň. Jednak to k táboření tak nějak patří, jednak bylo záhodno připravit něco k jídlu.
Abych vynechal zbytečné podrobnosti, moje nálada byla už od počátku dost děravá, ale stačilo poslouchat Čápa, jako nevysychající studnici zážitků a historek ze zákulisí univerzity, kde pracuje, z cest, na kterých byl i z výprav do opuštěného podzemí a starých nefunkčních továren.
Tady je dlužno podotknout, prakticky v okamžiku, kdy jsme vystoupili s Doubravkou z vlaku, ihned se zeptala, co je zde za zajímavosti. Vzhledem k tomu, že znám právě zmiňovaného Čápa, který z rukávu sype zajímavosti z míst, kudy se pohybuje, musel jsem jí vysvětlit, že sám jsem špatným geografem. Náladu jí nejspíš nezlepšil ani můj nápad, občas ji vyfotit.

Na kraj už padla dokonalá tma, když se z ní vynořili první dva nově příchozí – Čápovi kamarádi z Prahy; Roura (jde o přezdívku) a Nancy (také asi přezdívka). Korunu noci dodal Jiří … Lipka přezdívaný Carmen. Ten člověk mi je od prvního setkání před pár lety nepříjemný a jediné pozitivum, co z něj vzešlo, byl jistý klid, když o následující noci začalo drobně mrholit a my spali pod širým nebem.

Ne, že bych přímo panikařil, že zmoknu, ale když podruhé za sebou začalo skutečně drobně mžít – nevěděl jsem, jak dlouho bude a jestli se nerozprší houšť. Obě varianty byly pro spacák bez přístřeší limitní. Později jsem slyšel, že se nedaleko ležící vzbudili i ostatní, ale díky tomu, že se dál nic nedělo, byl klid a nikdo se nikam nepřesouval, a i mžení ustalo, nakonec jsem přečkal noc bez ztráty kytičky.

A pramice mizí v dáli a kloub mého palce začíná bolet.

Zato večer se ode mne odvrátilo štěstí. Jak jsem již zmínil, nebylo opravdu co dělat! Ještě za světla jsem se rozhodl, že si půjdu aspoň trošku víc užít tohle místo. Na skále nad přehradou je dech beroucí rozhled a rovněž „šíje“ spojující ostrov s pevninou (pokud není zatopená) je vítaným zpestřením onoho nicnedělání.

Co se však nestalo, když jsem se rozhlížel – zaznamenal jsem dole pohyb a protože lomoz neustával a doplňovalo jej hekání a zvuk lodi posunované po kamení, šel jsem obhlédnout situaci. Byli to tři holky a jeden mladík, kteří se snažili přenést laminátovou loď přes kamenitou „hráz“ šíje.
Nabídl jsem pomoc, jak už to „vodáci“ mají ve zvyku a s troškou organizace se nám podařilo loď přetlačit na druhou stranu, aby nemuseli obeplouvat celý ostrov, což se jim zdálo být zdlouhavé. Podle mého to vyšlo fakt nastejno. Bohužel jsem si přitom stačil vykloubit palec pravé ruky. Jak se říká pro dobrotu… Naštěstí mi chlapec poděkoval. Dívky se tvářily nezúčastněně.

Mrazivý den – mrazivá noc a ledová Kofola

Jabloňová cesta

Hlavní den výročí hlásili teplotu do 16`C. Nad přehradou asi i svítá, ale hlavně je tam větší zima než na pevnině. Především v lesích. Naštěstí jsme dopoledne strávili porážením stromů na slavnostní oheň. Přesněji soušek! I přitom jsme se mírně zahřáli.

Jenže, už kolem oběda opět nebylo co dělat. Ve dvě hodiny odpoledne jsem to nevydržel a vydal se na cestu na nádraží – zjistit, kdy mi jede v neděli vlak. Sice by asi bylo dílem okamžiku, zeptat se někoho z účastníků – aby se na chytrém telefonu podíval, ale asi jsem se spíš chtěl projít.

Bylo to vloni, kdy jsem si tu cestu silnicí poprvé užil. Nevím, snad je to lepší kondice, ale už mi nedělá potíže přejít šest kilometrů po silnici. Jak říkám – na jablka. Ano, silnice je lemována desítkami jabloní. A teď, na podzim zdá se dozrávají. Nakyslou sladkou chuť mám fakt rád a když se při tom člověk ještě pohodlně projde…

 

Fakuli dělali sami Orioňáci

Po návratu mne potěšilo, že přibili další dva účastníci. Legendární člen Orionu – Ďábel a dívka Jitka. Začínalo se smrákat…, a hranice na slavnostní oheň nebyla dostavená. Ještě když jsem se vydal na svůj výlet (tříhodinový) jeden z účastníků začínal přemýšlet, zda rozšířit ohniště, nebo zkrátit polena na oheň. Naštěstí – zvolil první variantu.

Ten večer přišli ještě dva lidé. Jerry, který přispěchal z vojenského cvičení a korunu výročí dodal Stopař – třetí legenda z Orionu. A mohlo se zapalovat! Nebo, nebylo už zapáleno?

O půl deváté oheň vzplál, aby kolem desáté Čáp „otevřel kruh tabu“. Hodinu a půl tedy trvala ona chvíle, kdy se od ohně nesmí nikdo vzdálit. Krom toho, který oheň udržuje, přikládá naň a stará se o to, aby správě hořel.

 

Člověku to tam, na místě nepřišlo, ale ony nebyly rozdány ani camrátka. No, bez toho už to fakt není žádná slavnost…
Že by úpadek?

Mohlo být kolem půl jedenácté, když jsem se rozhodl, jít se zahřát do spacáku. U ohně mi bylo fakt chladno a byla tam fakt nuda. Třebaže se hrály písničky, dokonce na tři nástroje a lidi si mezi sebou povídali a tak dále. Pro mě byla nálada spíš na bodu mrazu. Podobně, jako se mu blížila teplota okolního lesa.

Tím se stalo to – co jsem nechtěl, a čemu se snažím předcházet tak, že si dávám přes noc Kofolu do spacáku. To, aby vydržela teplá. Prostě, večer byla ledová, což mi moc neprospělo a odnesl jsem to drobným nachlazením. Zkušenosti 🙁

 

 

Ráno… 

Lovci… vlastně rybáři v ranní mlze.

Vstal jsem v sedm ráno. Všechno ještě spalo. Rychle jsem se sbalil – a vyrazil na vlak. Měl jsem na to hodinu a půl. Asi dvacet minut před limitem jsem dorazil na v brzké ranní hodině celkem opuštěné nádraží, abych – abych zjistil, že jsem se podíval špatně a vlak, který měl jet podle mých propočtů 8.59, jel až za dvě hodiny. CO TEĎ!?

V podstatě se vyrýsovaly dvě možnosti, přičemž ta druhá se ještě větvila. Buď zůstat – nasnídat se, a počkat na ten vlak v jedenáct a vlastně dospat se, nebo vyrazit, po silnici, o stanici dál pěšky, nebo stopem. Byl to hlavní tah. Vyrazil jsem svižným krokem, s minimální šancí na úspěch. Jsem skeptik…

Brutálně účelová fotka, jen , abych věděl kolik je hodin.

Ovšem, jeden optimistický pán mi skutečně zastavil a oněch osm kilometrů jsem díky němu zvládl za pár minut. Furiantsky jsem se nechal vysadit na okraji města – asi deset minut od nádraží a vyšel hledat cokoli otevřeného – a začal uvažovat, co zde budu hodinu dělat.
Naštěstí mi hlavou problesklo, abych se šel podívat, zda mi vlak skutečně jede, jak jsem se podíval, abych zjistil, že mi vlak jeden už nyní, za deset minut.

Domů jsem dorazil s luxusním timingem před polednem, abych se zcivilizoval a mohl se v klidu a pohodlí domova dívat na vrcholící Mistrovství světa v silniční cyklistice. S vědomím, že mě na Orohni asi budou opět proklínat, že jsem odešel sotva zhasl poslední plamínek slavnostní hranice. Ale, to už je zase jiný příběh…

27. výročí Adamovského klubu Orion
Dalešická přehrada
28. – 30. září 2018