Zabudišovská vrchařská časovka – jízda na krev!

Jako, myslel jsem si, že jsem na kole dobrej!…

Jsem na kole dobrej! Protože, kdybych nebyl, nejspíš bych v tomhle závodě úplně, devastačně shořel!


Zabudišovská vrchařská časovka. Závod do vrchu v obci Bošáca do Bošáca – část Zabudišová na Slovensku. Jede se na dvě kola – kvalifikace a finále. Délka trati je 2500m a převýšení 183metrů. Průměrné stoupání 7%. Byl to boj!

Ano, byl to skoro boj o holé přežití – to, když jsem měl pocit, že mi v půli kopce vyletí srdce z hrudi a ve třech čtvrtinách píce skoro na jazyku. Původně jsem počítal, že posledních pět stovek metrů budu sprintovat vestoje, ale – znáte to, člověk míní… Nakonec jsem při prvním výjezdu (obhlídka trati) seznal, že to těch pět stovek nedám. Vyhandloval jsem sám se sebou stovky asi dvě. A v těch mě myslím dala jedna holka… žena. Nebo dvě?

Na cestě…

Bylo 6.22, když jsem na Hlavním brněnském nádraží nastupoval do vlaku EuroCity, se šviháckým jménem Metropolitan. Místenku jsem měl, jízdenku jsem měl – jenže jsem si, tupec tupá, nepřečetl ve kterém voze. Trošku jsem se utrhl na průvodčí – aby mi ´sakra´pomohla se narychlo, ve změti textu na jízdence zorientovat a najít číslo vagonu. Byla zhruba minuta do odjezdu a já jsem poprvé a snad i naposledy (na této cestě) lehce zazmatkoval.
Naštěstí měla pochopení… Posléze jsem se jí i omluvil. Měl jsem štěstí, že odpověděla; „to je v pořádku, když člověk spěchá… :)“ a zmizela v hloubi vlaku. Ano, usmívala se. No, nemělo by se mi to stávat. Jak vyšlo najevo, bylo to klasicky na druhé straně nástupiště, kudy jsem k vlaku přišel a to byla souprava přistavena ještě poněkud bokem od budovy.
Když jsme vyjížděli, byl jsem ze všeho lehce opocený, ale s čistýma rukama a rád za to, že jsem všechno stihl. Bylo to naknap a navíc – kdybych přijel fakt o těch pár minut později, mohlo to všechno skončit špatně. Jízdenka mě stála skoro pět stovek. I když, čert vezmi prachy, větší škoda, kdybych neměl zážitek.

Začínalo svítat. Ale, to už jsme si to razili asi dvacet minut na Břeclav a začínali nabírat (jak jinak na dráze) nepříjemné zpoždění. To, když jsme občas stáli „mezi poli“. Nervozita mě začala jímat, když jsem viděl, že je 7.50 a my už měli být v Bratislavě na nádraží. Zatímco fyzicky jsme se stále ocitali někde na předměstí. A 8.02 mi odjížděl rychlík na Nové Město. Dvanáctiminutový čas na přestup se začal zmenšovat.

Naštěstí Bratislava – Hlavná stanica není ani tak rozlehlé jako pražské – ani tak „komplikované“ jako to brněnské. Prostě většina nádraží je konstruována stejně. Rychle jsem se v kalupu zorientoval, kde je 3peron, ze kterého mi jel „Lišák“ a vyrazil. Zadařilo se a vlak se mnou na palubě vyrazil.
Nové Město nad Váhom! Vlak mě vyplivl s drobným zpožděním, ale to nevadilo, protože už jsem nikam nepřesedal. Dokonce jsem pomáhal s vykládkou dvěma manželům, co jeli také s koly. Potom, na náměstíčku za nádražím, už jsem sedal na cestný bicikl a — zorietnovat se, kam mám jet bylo dílem vteřiny. Měl jsem načteno v paměti z mapy; přes kruhové objezdy na Dolné Srnie.… Jen jsem musel trošku krotit své vášně, že mám silničku a že jsem v provozu a ne na Tour de France. Málem jsem na kruháči nedal přednost…:(

Na cestě na start!

Odhadoval jsem, že cesta do Bošáci mi zabere asi dvacet minut a na pohodu. Přece jen, 10Km pro mě dnes není nic, ani na horském kole. Ještě před Dolním Srním šly dolů kalhoty (do kraťasů), abych se neuvařil a na vršku Bošáci, už před Zabudišovou jsem se stejně málem odpařil v černém roláku, který jsem měl na sobě, při cestě sem.
Tady jsem taky udělal jednu z prvních fotek dne. Do té doby jsem ani neměl chuť, a vlastně ani čas. Tak, teď už jsem věděl, co mě čeká. Pochopil jsem, že to asi nedám tak lehce, jak jsem si věřil a tak jsem to prostě vzdal. Rozuměj, naději na lepší umístění.
Na vratkých nožkách jsem si sedl na krajnici a pomalu pozoroval „cvrkot“ dění okolo. Jednoduše – začínaly přípravy a jen tak z poslechu řečí organizátorů jsem se dozvěděl, že „prezencia“ je dole v Bošáci. Tak jsem zase sjel dolů. Ještě lehce propocenému mi bylo celkem chladno 🙁
Startovné činilo 5 €ček – číslo jsem dostal opravdu nádherné – 18. Přece jen – výročí republiky Československé! A šlo se lenošit – neb nebylo hodinu co na práci. A taky, aby mě ještě víc nedemotivovaly hordy „nabušených“ závodníků, jak se sjížděly na prezenci, zvolil jsem odpočinkové místo poněkud mimo hlavní silnici a lehl si na lavičku. Jen jsem občas dělal nějakou tu fotku, abych věděl, kolik je hodin.
Počítal jsem, že někdy kolem půl dvanácté, kdy byl start kvalifikace, bych měl vyrazit zahřát si svaly. Protože vím, že obzvlášť v cyklistice, se zvlášť vrchy dávají za studena fakt blbě – dost to bolí!
Jak se hodina nachýlila – vyrazil jsem¨. Oteplilo se a Bošácu už v té době, společně se mnou křižovali lidé na silničkách. Snadno identifikovatelní, se startovními čísly. I zdravili jsme se.
Aby toho nebylo málo, ještě jsme se před samotným startem jeli všichni projet Bošácou, jako demonstrace síly. To, že jsme jaksi přirozeně stavěli dopravu ani příliš zmiňovat nebudu :). Bylo nás šedesát. Při této projížďce jsem také oslovil, pozdravil muže, který mě sem přes FB pozval. On mě sice předtím poznal, ale nevěřil vlastním očím, že sem sem fakt dojel. Mám to holt daleko 😉

 

Jako sprintovat do kopce, je čirý „hovadismus“. Podle časomíry, byla průměrná rychlost těchto dvou lidí 20km/h. Neskutečné!

Slovy; „tri, dva, jeden – štart!“

Ano, první má idea byla, držet se s ním v háku. Ale, aby to nebylo unfair, věděl jsem, že musím jet přece jen stranou. Aspoň z počátku tahle taktika platila, než mi zmizel v dáli. Průvodní kilometráž (kolik zbývá do cíle) – jako 2km, 1,5km, 1km a 500 metrů (prvně jsem si myslel že jsou 2km ujeté, nikoli do cíle) jsem během závodu fakt nesledoval. Jen jsem čekal, kdy už přijde ono „kolínko“, ze kterého se vyjíždí do obloučku posledních pěti set metrů.
Už chvíli po startu mi byly však došly dvě věci. Jednak, že jsem přepálil start, a zároveň, že není na co čekat! Že prostě musím jet. Jet, co to dá, protože mi na záda dýchali další. A to mě v závěru daly i ty ženské! Přitom, víc než kdy jindy jsem byl „zavěšen“ na zkušenostech. Mít lehčí převod a větší kadencí šlapání (jako Chris Froome). Ale, zase ne moc lehký, protože jedu na čas (jsem spíš spurtér a fanoušek Peťo Sagana).
Tady je nutné mínit, že jsem si pro tento závod, v pravém slova smyslu závod (nikoli jen abych to jako běh „jen“ dal), půjčil silniční kolo. Tak nějak jsem tušil, že na horském kole bych neměl nejspíš vůbec žádnou šanci. Nebo snad – už vůbec.
Volba kola se nakonec ukázala být dobrou v konečném důsledku především samotným dojmem z jízdy. Silniční kolo je totiž výrazně lehčí než horské a má i větší obvod kol. Taky úzké pláště nekladou silnici téměř žádný odpor a úplně jinak „řežou“ vzduch. To jde opravdu fyzicky cítit, v porovnání s horským kolem! No a pak se to ukázalo i následným pohledem na horská kola, která se drápala do kopce, zatímco my – silničky už byly dávno nahoře!

Dech beroucí rozhled… Fotografie to ani nedokáže vystihnout, jak si člověk připadal maličký

Limit pro kvalifikaci do finále byl devět minut, plus první závodníci do 25.místa. Ženy měly kvalifikaci jinou. Nemusím snad dlouze popisovat své zklamání, či spíš šok, když mi v cíli zahlásili čas 10 a něco. Snad jsem měl zvolit převod ještě lehčí… 🙁
No, že se takto propadnu, že takto vyhořím, to jsem fakt nečekal! Jistou úlevou později (až jsem se doma vzpamatoval z toho debaklu) bylo, že mi došlo, jak je napsáno přesně v úvodu, že kdybych byl méně trénovaný, asi bych to nedal vůbec.

Nezbylo mi tedy, než již jen sledovat, jak se ti nejlepší (včetně mého přemožitele) vrací dolů, aby si to dali ještě jednou! Tenhle masakr. Já jsem zatím mohl jen žasnout, že … že ti chlapi fakt do kopce sprintují! Nemůžu přímo říct, že bych tohle nečekal (právě při pohledu, jak se sjížděli na prezenci), ale i tak mě to dost dostalo a pochopil jsem, že se na kole opravdu jen rekreuji a že vrcholných (byť amatérských) výkonů.. n e d o s a h u j i. I když nad mými výkony v práci kroutí hlavou.
Dlužno dodat, že v těch prvních třech minutách v cíli, od sedmé do deváté minuty a třicáté vteřiny bylo fakt narváno! No, do těch devíti se vešla většina finalistů.

Počkali jsem ještě na vyhlášení, a pak jsme se s mým vyzyvatelem a přemožitelem zároveň rozloučili a šli si každý po svém. On s rodinou za rodinou a já na vlak do Nového Města. Abych zjistil, že mi to jede až za půl hodiny a tak si to namířil po směru trati vlaku, do mých zbožňovaných, nedalekých Čachtic. Navštívit lidi z Čachtického podzemí.
Sice jsem měl obavy, zda to stihnu, ale prostě jsem věděl, že tím, že mám silničku, budu rychlejší. A, že ta cesta bude méně vysilující. Zkrátka, pojedu ve větší pohodě.

Ale zde, na tomto příkladu jsem poprvé definoval motivaci k sportu: -To jedete na závod. Tam dostanete „nařezáno“ a po té, co se v cíli vypláčete, začnete po chvíli uvažovat, že byste to příště mohli dát líp, kdybyste víc natrénovali.-

…A přitom: já se na kole skutečně jen rekreuji!

Epilog: Na druhý den, jsem si zajel dva vrchy. Jeden má dokonce stoupání 12% a jel jsem ho za studena. Jelo se mi fajn. I když jsem nejel natvrdo. Tedy co to dá. Napadlo mě, že jsem si nakonec měl spíš nechat své horské kolo. Mít menší převod, větší tempo šlapání, protože mi přišlo, že do vrchu s ním jedu rychleji. Pohodověji. I když, ti vítězové do kopce fakt sprintovali.
Taky mi přišlo, že čím jsem víc „rozšlapanější“, tím lehčeji jedu. I ty kopce. Jenže; „víra hory přenáší, ale nepřidá ruce rychlost“. Pak ani zkušenostmi sílu, skutečnou sílu v nohách nevyvážíte. A s půjčeným kolem jsem se v sobotu spíš jen seznamoval, abych vyzkoušel, co dokáže a jak reaguje.

Zabudišovská vrchařská časovka
Bošáca – Bošáca – část Zabudišová, Slovensko
7. 10. 2018