V Myjavě na vlakovém nádraží mají  model – zmenšenou mohylu M. R. Štefánika, jejíž originál stojí na vrchu Bradlo. Na místě, vzdáleném 9.3km vzdušnou čarou odtud.
A, proč právě na Bradle? Možná proto, že jde o nejvyšší horu (543m) Myjavské pahorkatiny. Možná proto, že jde o vrch nad obcí Košariská, kde se tento astronom, generál a diplomat M. R. Štefánik v roce 1880 narodil.

Kolikrát byl Štefánik na Bradle? Jako dítě…

Jak dlouho vím o té mohyle? Spíš by to chtělo otázku položit jinak – jak dlouho vím o modelu této mohyly… Možná, od doby co jezdím do Čachtic. Od doby, kdy jezdím do Čachtic vlakem. A to bude, asi tak jedenáct let. Teď byl rok 2018. Rok stého výročí založení Československa. Byl listopad – dny už byly chladné. Využil jsem proto jednoho z posledních hezkých víkendů. Vlastně se nevzpomínám, že bych kdykoli ve svém životě byl tolikrát na Slovensku. Jako nyní.

Jsou to takové paradoxy dějin. Při procházení tou vískou, jež je rozdělena na Horní a Dolní část, vlastně už závěrem mé cesty, mi nešlo do hlavy, že se pro dějiny tak veliký-významný člověk mohl narodit právě zde. Ano, vím, že je to normální. Proč by se všichni titáni nutně museli rodit jen v hlavních městech…?
Vlastně, podobně, jako Masaryk. Další z vůdčích osobností naší země a první Československý prezident – Tomáš Garrigue Masaryk, se narodil v odtud jen 40 km vzdáleném Hodoníně. Opět měřeno vzdušnou čarou.
Byli to vlastně krajani. A přesto měl Masaryk blíž spíš k „plzeňákovi“ Benešovi, jenž zaujal v nové republice místo, které bylo původně předurčeno právě Štefánikovi. Především pro jeho mimořádné schopnosti a úspěchy v oblasti zahraniční politiky.
Byl to právě Štefánik, který rozpoutal brannou moc. Byl to právě Štefánik, který sešikoval Masarykovi legionáře jako základ Československé armády (díky níž nás začaly světové mocnosti brát vážně) a zprostředkoval klíčová setkání s důležitými politickými představiteli. No, prostě dějiny dědiny, která nesla název republika Československá.

Na cestě – prostorem a časem…

Myšlenka k realizaci téhle cesty mě napadla až onoho listopadu 2018. To, když jsem na sklonku října, v rámci oslav 100 let od založení, viděl záběry z Bradla v televizi. Šlo o snímek z roku 2002 „Co by kdyby… Štefánik přistál“.
Jenže, na podzim už je pravda celkem chladno, na celodenní výlety. A navíc, na sobotu, kdy jsem chtěl vyrazit původně, dávali déšť. Ale, protože vím, že na počasí je hodně závislý pocit z cesty, start jsem odložil. Navíc jsem chtěl fotit rozhled z vrcholu a to především Čachtický hrad, jenž je odtud vidět. I když z tak veliké dálky. A právě pro tu dálku je nutné mít dobrou viditelnost. Nakonec jsem vyrazil v neděli. To hlásili jasno a dvacet stupňů.

Ještě cestou do Myjavy kolem desáté, se vlak prodíral krajinou zahalenou mlžným oparem a ve mně rostly obavy, zda to přece jen klapne. Ale pak se to pročistilo a v Myjavě už bylo azuro! Vlastně až moc azuro. Svítilo mi do očí, jak jsem šel na východ. Neměl jsem totiž svůj cestovní klobouk. Neměl jsem ani čepici. Neměl jsem ani brýle… Později, mnohem později jsem zjistil, že nemám víc věcí.
Ale teď jsme ráno, vlastně dopoledne a my vyrážíme na Bradlo.

Když jsem sem, do Myjavy, přijel poprvé (nebo, spíš jí jen projížděl), bylo to na kole před 13 lety. Cestou do Čachtic. Nebudu to dlouze popisovat, v Myjavě jsem tehdy píchl. Na podrobnosti už se nevzpomínám, deník jsem si tehdy nevedl. Naštěstí jsem zahlédl (po cestě) obchod pro cyklisty a tam si koupil novou duši.
Proč o tom píšu? O tak malicherné věci? Ten obchod je tam dodnes! Jak se mění majitelé, podmínky pro podnikání, nebo prostě doba bere – či dává, ten obchod je tam stále! Stojí a čeká na své zákazníky. Vítá je, loučí se s nimi… A, nebo se jen nechá zvěčnit.
Stejně jako Myjavský cintorín. Ne! S takto otevřeným hřbitovem jsem se u nás nesetkal a mám za to, že zatím ani na Slovensku! Možná, u nás, se zrušeným – v podobě parku. Ale takto otevřený hřbitov, bez plotu a vlastně sousedící přímo se silnicí? Zkrátka, slovenské hřbitovy na mě dělají svou otevřeností skutečně hluboký dojem!

Na cestě…

Silnice jinak vyhledávám spíš pro rychlejší přesun a na kole, ale jako pěší mám raději klidnější cesty. Proto jsem uvítal, když byla možnost jít po značené trase mimo silnici. Po cestě, kudy kupodivu nikdo nešel! Alespoň do „Bradla“. Pak jsem lidi potkával, ale na cestě z Myjavy ani noha. Nemluvím o místních. A o psech.
Slunce krásně hřálo, šel jsem jen v košili a proti větru (když jsem šel po hřebeni) se chránil jen přes sebe přehozenou bundou. Vyjma spadaného listí nic moc nenasvědčovalo, že je podzim. Možná specifická vůně vzduchu. Tady jsem opravdu ocenil své rozhodnutí jít až za hezkého počasí. Jednak jsem už z dálky viděl onu mohylu a pozoroval, jak se k ní blížím a jednak, jít to v dešti by byl fakt „opruz“!
Zajímavostí slovenských turistických tras je určitá nejednotnost. Zatímco u nás, ať jdete kamkoli, ukazatele jsou uváděny v kilometrech, zde – u našich sousedů, nejbližších sousedů, jsou turistické stezky uváděny v hodinách. Podobně, jako tomu je v Polsku. Znám to z Krkonoš. Zatímco cykloturistické rozcestníky jsou uváděny v kilometrech.
Má to však jednu výhodu. Člověk nemusí být zrovna expert přes mapy, aby z obousměrného údaje zjistil, že když cesta tam trvá 15minut a zpět minut 30, že to asi bude z kopce a do kopce. No a – proč jít z kopce a pak stejnou cestou do kopce a ještě do kopce…
Pod dojmem této skutečnosti jsem raději zvolil praktičtější trasu a nejdřív vrazil na Bradlo. Celkem zásadní pro odhad a plánování cesty je, že zatímco onu kilometráž je člověk schopen aspoň rámcově odhadnout, rychlost chůze je natolik individuální a závisí na kondici i věku, že se na to nedá moc spoléhat. Stačí jít rychleji a hned je vzdálenost kratší.
Co teprve cesta do kopce…, že?! A, tak – proč to rozebírat, vyběhl jsem to oproti značce 25minut za deset a to jsem šel tak, abych se nezapotil. Nahoře bude foukat!

Štefánik byl hvězdář, letec, vědec, diplomat, voják…

Možná to bylo i dobře, že jsem sem šel až v listopadu. Bylo po výročí a mohyla byla obsypána věnci. Sluší se dodat, že nejen mohyla. Ale o tom snad později. Slováci na svého hrdinu zkrátka nezapomínají.
Možná, jsem byl trošku zklamán, že mohyla není větší, než jsem čekal. Ale snad mám velké oči a přehnaná očekávání, protože je opravdu veliká. Taky zde bylo dost lidí. A, co mě překvapilo, že se po ní dá bez větších obtíží chodit. Hm, je to sice hezké. Mít lidi tak blízko. Být součástí toho krásného pomníku, ale – bylo mi mírně stydno. Vnitřně. Po pietní stránce. Takto nezřízeně horolezit po pomníku mi přišlo prostě nevhodné. Ať si, kdo chce, co chce říká.

Epilog?

Shrnout význam i přínos Milana Rastislava Štefánika pro svět je naprosto zbytečné. To dokážou jiní a lépe. Na mne v konečném důsledku udělal jeho život velmi hluboký dojem. Pozitivně hluboký.
I mohyla, jejíž architekt Dušan Jurkovič zde vytvořil dílo, které vlastně i dost vybočuje z jeho všední tvorby. Podobně, jako právě život Štefánikův. Asi půl hodiny jsem nakonec strávil zde – na vrcholu. Kdy jsem se vydal dolů. K rodnému domu. Byla by to celkem hračka, kdyby nebyl na vzdálenějším konci vsi. Jen Muzeum bylo uzatvorené. K dispozici byla pouze toaleta, kterou nešlo nevyužít! K omytí rukou 
Všude plno věnců, všude prázdno… začínalo se šeřit… A, to už nezbývalo, než vyrazit na cestu za západem slunce – domů na 13km dlouhou cestu po silnici.
Dnes, je to týden. Den válečných veteránů.

Mise: M. R. Štefánik
Bradlo a Horné Košariská
4. listopadu 2018