O legendě Třebíčského půlmaratonu aneb Čekání na start registrace ´19

Abych na začátku vystřílel všechny náboje; mnozí se ptají, proč je o tenhle půlmaraton takový zájem. Podle mého názoru, abych začal Zemanovsky, je to proto milí páni organizátoři, že má Váš půlmaraton omezenou kapacitu. A je tedy, z logiky věci prestižní záležitostí. I když, oni to asi vědí… 😉

Čekám na spuštění registrace a tak mě napadlo… 😉 Donutil jsem se, abych si vzpomněl, jak jsem se k této akci nachomýtl. Ale, to je celkem osobní – a nezajímavé. Já, člověk, jež nikdy – slovy, nikdy neběhal, teď čekám na spuštění adminu, abych se přihlásil ke svému šestému půlmaratonu v Třebíči. No, v Třebíči jsem se narodil… I během.

Ne, ani v okamžiku, kdy jsem to běžel poprvé mi pořádně nedocházelo, do čeho se pouštím. Možná na konci… Jenže, tehdy jsem vyloženě zažil zklamání. Ať to zní jakkoli absurdně, chtěl jsem to dát, a hned napoprvé, najednou. Když běžím, tak běžím.
… Napadá mě, co by se stalo, kdyby to spustili o chvíli dřív. Třeba, předloni to jen večer spustili, a ještě v pět ráno byla volná místa. Byl jsem tím pádem ještě v první linii – neskončil jako náhradník. Vloni jsem ze zkušenosti „očekával“, kdy to začne a byl jsem mezi prvními. Letos to ví všichni!

Předpokládám, že jakmile spustí registraci, strhne se závod a v horším případě spadnou stránky. I když, vloni vydržely. Tak snad to organizátoři ošetří. /neošetřili, pozn. po výklusu/

Jaké to bylo na trati? Předloni byla fakt kosa. A i když jsem připraveno měl, nakonec jsem občerstvení nevyužil. Ano, nepiju vodu z kelímků, protože z nich pít neumím.
Ještě, když jsem se jednoho ze zkušených běžců ptal – jak se pije za běhu z kelímku; Když běžíš, trošku spomalíš a hltneš si – piješ. Jenže, já běžím tak pomalu, že kdybych zpomalil…:( stojím.

Tak jsem to musel vyřešit trošku jinak – cyklistickou lahví a teď jsem to ani nepotřeboval. Zato vloni…!!! Sice jsem trénoval za velkých veder, kdy nebylo ani moc jaro a rovnou jsme zapadli do dvacítek, ale ten hic na PůlMku byl fakt brutální. Naštěstí organizátoři připravili houbičky s vodou…
A, světe div se, první, po čem jsem v cíli skočil, byla kobliha. Málem jsem si ji do úst nacpal i s kusem ruky. Myslím vlastní. V životě by mě nenapadlo, že z běhu můžu dostat taky hlaďák. Kofola, kterou jsem si nechával v cíli na doběh mi pak přišla jako přebytečná.

A, popravdě – nevím, na co se „těším“ víc. Zda na ten stres před startem, na odíračku na trati, na trať samotnou, nebo na tu radost po doběhu. Že to mám zase za sebou. Že to zase až tak hrozný nebylo…
Ne, ty lidi moc neznám. Spíš uvažuju – proč já do toho vlastně pořád chodím! Pozor, bude osm…!

No, a za 14 minut nebylo co řešit. 🙂 Jdeme na to! Just DO IT!

Halahoj Třebíčský půlmaraton – čekání na registraci
15. ledna 2019