Výklus před Třebíčským půlmaratonem 2019

Počasí jako obvykle nepřálo. Byla polovina března a na to, že na neděli „dávali“ až 15°C stupňů, v sobotu jich bylo sotva 7°C. S přestávkami drobně pršelo, že bys psa nevyhnal a přesto s námi běželi. Sice jsem chtěl jít původně běhat ještě v pátek, ale raději jsem to nechal na sobotu a tentokrát bez přestupů jsem se vydal do Třebíče.

Vlastně jde jen o proběhnutí se s ostatními. Nikam se nezávodí a rozhodně není nutné těch 13 km běžet v kuse – což se taky obvykle neděje. Každý to dává svým tempem, ale tak nějak ve skupince. Když se pole rozdělí – čeká se. Povídá se, jak kdo chce, fotí se, jak kdo chce a VŠE se řídí tím, co řekne Ondera, jako ředitel závodu. Hodně lidí bylo po obědě. A po pátečním závodě.

Když jsem došel ke škole, kde se startovalo, měl jsem dost času se převléknout a odevzdaně čekat na někoho, kdo bude mít auto, abych si u něj schoval věci. Počítal jsem že akce bude trvat nejmíň hodinu. Trať měla být nějakých 13 km a 13 km/hod už je celkem kalup. Startovat se mělo ve dvě hodiny odpoledne, takže stihnout zpáteční vlak v 15.23 bylo opravdu nereálné.
Když se krátce po druhé hodině se zjevil Ondera hodně lidí si oddechlo, protože s ohledem na počasí nabývali dojmu, že se nepoběží. Jenže se ještě čekalo na druhého hlavního organizátora, Tádu Mahela. Krátce před čtvrt na tři jsme opravdu vyrazili a já jsem zjistil, že mám skoro vybitou baterku ve foťáku…

Začátek trati je zpevněný povrch, zprvu hezky po rovince (pokud pominu ten brdek u Domu zahrádkářů) a pak asi po půl kilometru kousek do kopce. Táhlého a mírného. Pole se nám na něm roztrhalo a zůstává pak otázkou, zda v jeho zdolání hrál hlavní roli věk, fyzická kondice, nebo únava ze závodu předešlého dne. Zkrátka, nahoře jsme chvíli čekali na ostatní.
Pak už se jen povídalo a drželo opravdu rekreační tempo. Po rovince a pak z mírného kopečka. Ne, nepředváděl jsem se, protože jsem si byl až příliš dobře vědom, že jsou zde mnohem lepší běžci jak já a i ti drží tempo skupiny. Snad jsem do toho občas trošku víc šlápl, abych si nadběhl kvůli focení.
Při nástupu na polní cestu už to bylo horší. Rozblácená cesta plná kaluží nás sice přivítala opravdu široce rozevřenou náručí, ale přesto byli jedinci, co dali přednost oranici porostlé a tím přece jen trošku víc zpevněné trávou, než „rybníčkům“. Ty byly navíc sice neznatelně, ale přece jen přiživovány drobným mžením.
To pak člověk nevěděl, zda to, co mu stéká po tváři je pot, nebo právě to sychravé počasí. I když musím dodat, že bylo o hodně přívětivější jak předloni, kdy nám ke konci už regulérně lilo. A přesto jsme tehdy potkali víc lidí, než dnes…
Naštěstí jsme se snad všichni, včetně mě, vhodně oblékli. Takže jediný pocit zimy který se mi dostavil, byl po pár minutách, které jsme trávili postáváním na vršku (trošku tu foukalo) pod rozhlednou a hledali psa. Ano, psa. Ti psi, kteří nás na této rekreaci provázali, byli tři.

Oni vlastně pořád pobíhali okolo nás, mezi námi, před námi. Skoro i nám pod nohama a vůbec jim nevadilo, že je bláto. A tak se stalo, že i bílý pes přestával být bílý. Krom prvku živosti, mohli působit lehce demotivujícím dojmem. My se dřeme a oni… si tu běhají, jako by měli čtyři nohy.

Oproti loňské cestě, kdy jsme běželi, opravdu „ostrou“ trať, jen s myškou k rozhledně, letos jsme to vzali zkratkou – a přímo k ní. Nebyla to až tak veliká zkratka, ale zkratka to zkrátka byla.
Nahoře se nám trošku rozutekli ti psi. Jeden na rozhlednu, druhý/druhá -Bára- do lesa. Až ji museli majitelé hledat, zatímco zbylá masa se dala do pohybu, abychom zjistili, že ten kousek lesa, jež bývá pod koncem Pekelného kopce pro běžce příjemným chládkem, před další, pekelně rovinatou etapou, je vymýcen… Takže pokud – bude v době konání PůlMka opět horko, zase máme o jedno útočiště méně.
Nezbývá pak jen doufat, že onen kmen, jež byl přes cestu dnes, přes cestu na PůlMku už nebude, nebo se tu pozabíjíme a oni sprinteři, kteří mají PůlMko za hodinu patnáct jej za hodinu patnáct mít nebudou. Lesy Třebíče by měly zapracovat – no, foto není. Pejska se nakonec našla a my jsme se stejným odhodláním, jako doposud vyskočili zpátky ke škole. Pole-nepole.

Nebudu daleko od pravdy, když zmíním, že se letos o hodně víc odpočívalo, jak předloni. Měl jsem proto daleko větší drive, takže jsem si mohl dovolit občas i přidat a jak já s oblibou říkám „ovládnout trať“. Prostě, když jsem se zdržel, neměl jsem sebemenší problém si to pak doběhnout, nebo i předběhnout. Ó, kéž by se mi tak dařilo i v květnu – v ostrém tempu!!!
No, dobře, tak trošku víc jsem se zadýchal, ale jak jsem pak nasadil strojové, klidový rytmus VŠE se srovnalo. I dech. Dokonce jsem měl na konci i energii na povídání si s jednou z žen, jež s námi, většinou muži, běželi. Nakonec jsem si s ní i zasprintoval. A věřte nebo ne – málem mě dala. Takhle to byla plichta.  Jakože mezi námi bylo třicet čísel rozdílu výšky a já fakt nejsem sprinter!

Když jsme dorazili (těsně za špicí) ke škole, kde byl konec výklusu, byly rovné čtyři hodiny (na trati jsme během strávili čistého času zhruba hodinu a čtvrt). Počkal jsem tedy na majitele auta, kde jsem měl věci, spěšně se převlékl (to už se v podstatě všichni rozprchli – co taky zde v dešti a mokří/zpocení), abych byl v suchém a dal se s bagetou v ruce na cestu na nádraží a domů. Vlak mi jel za čtyřicet minut a začaly se mi ozývat nohy.

Výklus před Halahoj Třebíčským půlmaratonem
Třebíč, Horka-domky – Pekelný kopec a zpět.
16. března 2019