7. Třebíčský půlmaraton – proti větru

Tenhle závod už je prestižní záležitostí. Především proto, že má kapacitu omezenou na 360 běžců. A potom – oproti jiným městským běžeckým závodům má celkem obtížnou trať. Je na ní převýšení a běží se i po nezpevněných cestách. Po pěšině mezi poli i lesem. To je výzva!

Když jsem tenhle závod běžel potřetí, myslel jsem, že to bude naposledy. Opravdu. Otravovala mě ta příprava, když jsem se musel nutit k běhání. Jako k tréninku. Ale pak mi to nedalo. Především proto, že když už jsem se dostal do obstojné kondice, přišlo mi to jednoduše líto – jen tak to zahodit.
Horší je, pokud se dostaví, třeba i během tréninku, zdravotní komplikace. Jakože se dostaví. Ono to bez nich asi ani nejde. Jste prostě o dost víc aktivní, než normálně. Běžně lidi spíš jen chodí na procházky, max. jezdí na kole.

Nové boty a nevidomý běžec

Po 6 letech jsem se opět rozhodl pořídit si nové boty na běh. V pořadí třetí. Po dlouhém vybírání a zralé úvaze jsem si ve výprodeji koupil tenisky značky Adidas. Jenže, co čert nechtěl, nakonec jsem neměl ani čas je vyzkoušet. Takže jsem je měl prvně na sobě až zde. Ale už první kroky v této značce mě utvrdili, že jsem udělal dobře, pokud jsem jí důvěřil!

Start! Na prvním kilometru bylo pole ještě opravdu zhuštěné – kompaktní. Trhat se obvykle začne až na prvním kopečku. A jak tak rozbíhám na svém tempu slyším, že se dva chlapi baví: „Nikde nevidím toho nevidomého běžce, myslíš, že je tady? Já se ho vždy snažím předběhnout.“
„A daří se?“ skáču jim v běhu do hovoru. „Ne, on je hodně rychlej´“ zní mi odpověď a dál se vydáváme každý po svém.

Horší je, že už na třetím kilometru pozvolna cítím, že by asi bylo lepší s běháním jednoduše skončit. Tempo mám sice volné, ale nejde mi to tak lehce, jak jsem si představoval. Na to, že mě čeká ještě dvacka – nic moc. A to jsem se s tréninkem opravdu nemazlil!
Naštěstí to vnitřní sevření (horní části těla) za chvíli vesměs povolilo a do prvního Pekelného kopce a pátého kilometru jsem nastupoval už skoro zlehka. Navíc jsem se jen tak pro dobrý pocit, zavěsil mezi dva další běžce. Chvíli nám sice trvalo, než jsme se patřičně zformovali, ale bylo znát, že to společné tempo vyhovovalo úplně všem.
Mladá paní měla sice sluchátka na uších, ale i tak bylo vidět, jak se dotahuje, když jsem místy lehce přidával. A já jsem si zase trošku odpočnul – když jsem to tak nehnal. Na kopce jsem jednoduše zvyklý a navíc – pokud se nesoustředím na vrchol (kdy už tam budu), mám i psychickou výhodu. A kousek pod vrcholem – před „obrátkou“ jsem se do toho zase trošku víc opřel.

Tentokrát jsem v rámci tréninku běhal i na přelomu roku. Jen v listopadu jsem nemohl kvůli úrazu. Ale i v zimě jsem se snažil tak třikrát do týdne. Nejen proto, abych nevypadl z tempa, ale abych co nejvíc natrénoval a pak, až se oteplí, do toho začal víc šlapat.
Proto jsem běhával sice desítku, ale kopcovitou. Zprvu jsem to kombinoval s rovinatou tratí na asfaltu, ale kopce jsem přece jen upřednostňoval. Především proto, že Třebíčský půlmaraton je prostě zvlněný.
Počasí nám pro letošní rok přálo a troufám si říct, že to bylo pro výkon a následné umístění doslova klíčové. Z počátku před jedenáctou na startu sice bylo asi 18°C a slunečno, ale pak se v průběhu závodu celkem výrazně ochladilo, obloha zatáhla a pofukoval větřík.
Navíc ještě lehounce sprchlo. No nejhorší byl protivítr na otevřené části cesty (pro půlmaraton dvě) ke Slavicím, ale ta naštěstí vedla po asfaltu, takže to bylo hodně rychlé. Druhá cesta, která byla opět proti větru, vedla do polí pod Pekelný kopec a na ní jsem už v druhé části trati cítil regulérní chlad. Dokonce mne tak záblo, že by se mi šikla i větrovka, která mi vysela v šatně.
Jo, ještě na rozklusání jsem ji měl, ale po dvou kilometrech v těch 18°C mi bylo takové horko, že šla dolů. Ale jinak mi bylo opravdu fajn! O to víc mě překvapili běžci, co měli třeba dlouhé legíny, nebo dokonce bundy. Na ostré trati. Sám, přiznám se, bych tolik vrstev nebo i tak teplé nevolil ani na desítku. Je to tak – jakmile se organismus přehřívá je to s výkonem zlé.

První kolo jsem absolvoval bez občerstvení. Jen na Pekelném kopci „nešlo“ nevyužít dvou hltů ionťáku z ručky půvabné dobrovolnice na občerstvovací stanici. Ty hlty byly opravdu jen dva. Ne, já z kelímků pít neumím. A zastavit jsem prostě nechtěl! Za prvé mi pak rozběh jde fakt ztuha a potom; půlMko se přece běží.

Z Pekelného kopce jsem sbíhal celkem svižně, i když opatrně. V minulosti, jsem to tady i přepálil a pak se mi to vymstilo dál na trati. Z tréninku navíc vím, že i kopce se musí umět sbíhat. Prostě, odpočinout si, ale zase nedávat to úplně na volno. Tělo si mi vždy samo řekne, kdy můžu přidat.
Taky se mi zdálo, že se mě snaží dotáhnout jedna drobná dívčina. Ovšem, jestli to bylo její skutečné tempo, nebo se mě opravdu snažila doběhnout a předběhnout už nevím. Ale ta její frekvence byla fakt drtivá. Ani se nevzpomenu, zda mě nakonec předběhla (to spíš), nebo jsem jí utekl (asi ne). Možná to byla „desítka“ a na sedmém kilometru se už připravovala na finiš.
V každém případě to bylo fajn – chvíli se někoho držet, protože ve dvou se to lépe táhne. A navíc je to příjemné vytržení. Jednoduše se nesoustředím na běh a lépe se mi pak zvládá trať.
Při doběhu k zahrádkářské kolonii, na devátém kilometru, mě sice minul klusem chumel běžců, ale ti už finišovali na desítku. Naštěstí jsem si všiml jejich červených číslic a nechal je zdrhnout. Odvařit se s nimi v tak ostrém tempu by byl asi můj konec. Tak jsem jednoduše nevyšiloval a za obrátkou se soustředil už jen na ty, co běželi celou trať půlmaratonu.

Voda, voda…

No a ta obrátka pro mě byla dost zásadní. Nechávám si zde pití – už třetím rokem. V lahvi, kterou používám na kolo. Má sací hrdlo a během běhu se z lépe pije. Voda na mne čekala i letos.
Ale ještě než jsem doběhl k této stanici s občerstvením, uvažoval jsem – zda to nedám bez vody celé – jako za podobného počasí předloni. Na konec jsem si ji vzal a bylo to opravdu klíčové rozhodnutí!

Už po třech hltech jsem totiž začal cítit výraznou úlevu. Jak jsem neměl sucho v puse, i jak jsem si vodou omýval obličej, běželo se mi o poznání lépe. Lahev jsem musel donést na další občerstvovací stanici s tím, že jsem věděl, že mi ji pak dovezou do cíle. To bylo jediné, co mě trápilo, že mám v tuto chvíli v ruce jaksi něco navíc.
Naštěstí mi to po chvíli přestalo až tak moc vadit, protože lahev byla plná sotva jen do poloviny a potom – cítil jsem, že už mám dost a ani že ji nespotřebuji celou. Výrazně osvěžen jsem se bez větších problémů dotáhl na roztrhanou skupinku přede mnou, odhodil na občerstvovací stanici láhev a vyběhl do polí. Jak se říká sporovní hantýrkou „spustil jsem to“!
U 14km mi došlo, že teď už jsem hluboko za svou tréninkovou hranicí. No, přesto jsem se cítil ještě hodně dobře. Dokonce mi ani nevadilo představit si, co mě ještě čeká. Taky mě dnes, zpětně překvapuje, že zatímco jsem předpokládal krizi tak na 17km tak to hlavní peklo jsem si odbyl jen těsně za hranicí desítky. Pak pomohla ona voda. A pak to bylo bez výraznějších komplikací.
Nebo i to počasí pod mrakem? Taky, že lehce pršelo, jen a vál důrazný protivítr. Tak důrazný, že mi bylo i trošku zima. A ani nevím, jak jsem se dostal mezi křoví na cestu pod Pekelný kopec. Tam dorazila další mírná krize, ale tu se mi podařilo překonat opět za pomoci dvou spoluběžců, kterých jsem se chytil na dohled – opticky, asi na deset metrů. Sice jsem měl snahu držet se jich blíž, ale po chvíli mi bylo jasné, že bych se asi ve zvýšeném úsilí opět odrovnal. Navíc, ten starší pán (opravdu šedivý) se na úpatí kopce zastavil a já ho ve svém tempu nakonec v poklidu předběhl, ale to už jsem byl celkem v pohodě.
Navíc, na 16km na obrátce před vrcholem Pekelného kopce jsem zahlédl známého. Je to bývalý voják, jenž tyto tratě zvládá v časech hluboko pod dvě hodiny. To mne zase trošku nabudilo a snažil jsem se ho dotáhnout. V tu chvíli mě napadlo – buď já se tak zlepšuji, nebo on tolik ztrácí.
No, před startem jsem se od něj dozvěděl, že prakticky čtvrt roku neběhal, protože měl úraz. Takže vlastně něco mezi mým zlepšením a jeho útlumem. Na Pekelném kopci jsem si vzal houbičku s vodou a už se známého jal regulérně dotahovat. A šlo to!

Nakonec jsem se rozběhl tak dobře, že když jsem vybíhal na pěšinu mezi poli, chtělo se mi běžet rychleji než ten přede mnou. To už byl zase jiný běžec. No, nešlo to. Protože cesta byla opravdu úzká a přes trávu jsem to nechtěl riskovat. Možná na desítce, ale tady jsem byl už na 17km a mohl bych šlápnout do výmolu zakrytém trávou.
Na široké cestě jsem to tedy zase trošku nakopl, ale jak jsem se zpomalil na pěšině, už to nešlo tak, jak bych chtěl. Naštěstí se ke mě před posledním výraznějším kopečkem (na 18 km před zahrádkářskou kolonií) dotáhla další žena. No, nepustil jsem ji před sebe a srovnal tempo. Chytil jsem se jí a společně jsme běželi asi kilometr.
Nevím, zda si všimla, že ji takto cíleně „doprovázím“. Každopádně mě příjemně rozběhla do finiše. Tak příjemně, že jsem ji zase u poslední občerstvovací stanice asi kilometr před cílem nechal za sebou a se zajímavě lehkýma nohama se s pocitem křídel rozlétl na trati do cíle. Ovšem mám pocit, že mě pak ještě do cíle předběhla.

Bohužel, tady jsem už běžel valnou část cesty sám. Přede mnou nikdo nebyl, takže nebylo koho motivačně přebíhat. Zato za sebou jsem chvílemi cítil něčí „sprint“, kterému jsem buď jednoduše utekl, nebo mě dal. Jako chlápek na otočce za školou. Ale, to už mi bylo fakt jedno.
To jsem se už jednoduše nesoustředil na nic jiného, než abych měl sílu na cílový sprint. Abych tuto, předcílovou část závodu zvládl. Sice jsem letos zvolil heslo, že pokud se v cíli nepozvracím, nedal jsem do toho všechno, ale to pro mě bylo v tuto chvíli jednoduše vedlejší.

Posledních padesát metrů do finiše jsem dal opravdu sprintem. Abych vzápětí uslyšel, že přede mnou v půlmaratonu dorazilo jen šest žen. Jakože ta první byla fakt o deset minut rychlejší (jak já)!
Navíc jsem okamžitě zjistil, že jsem si o deset minut vylepšil osobák. A to mi na zvracení fakt nebylo. Neměl jsem ani příliš žízeň, nebo dokonce hlad – jako v loni.

Co stálo za mým úspěchem? Možná opravdu intenzivní trénink. Možná to, že jsem nezačínal od nuly – v loňském roce jsem se opravdu snažil běhat i v době, kdy jsem to opravdu nepotřeboval. Snad i větší zkušenosti. Ale hlavně to počasí. Bylo ideálně. Skoro chladno, pod mrakem, trošku i pršelo. Přitom tři týdny před startem jsem měl v noze drobný zánět. Dokonce jsem i špatně chodil, tedy jsem dva týdny vůbec netrénoval.
No a před závodem jsem byl pak běhat ještě asi čtyřikrát. A to spíš opatrně, aby nedošlo k recidivě. Inu, Třebíčskému půlmaratonu jsem podřídil úplně VŠE. Ani na kolo jsem moc nechodil. Ono ani nebylo počasí. A taky; běhat v dešti proč ne, ale jet na kole je za deště, nebo i v zimě celkem pruda.

Co teď? Co dál? Nevím… Třeba zase příště. Přišlo mi, že mě ostatní, rychlejší kamarádi/známí začali brát o trošku víc vážně. No, je to týden, dlouho jsem nebyl běhat… Tak uvidíme.

7. Halahoj Třebíčský půlmaraton
11. května 2019
Třebíč, Horka – domky.