Zimovčák – On limit 2020

Na kole dětem na cestě

Josef Zimovčák křižuje s tour Na kole dětem Českou republiku už 10 let. Vždy na přelomu května a června. Začíná tzv. Prologem (50 km) a pokračuje deseti etapami o průměrné délce 110 km, z nichž každá má několik zastávek. V pelotonu se nezávodí a zúčastnit se může každý.
V důsledku vládních protiepidemických opatření, byla letošní, v pořadí již 11. tour nejdříve takticky odložena na neurčito. Pak to chvíli vypadalo, že se pojede jen o měsíc později ovšem bez účasti veřejnosti, ale nakonec se omezení uvolnila natolik, že se jsme mohli jet všichni.

Můj plán pro 3. etapu byl jasný: dojet vlakem na Slovácko, do Bzence, pak přejet s pelotonem 130 km dlouhou trasu do Ivančic a na závěr si dát 30 kilometrů sólo – domů.
Zásadní dilema jsem řešil v druhé půli etapy. Původně, ještě doma nad mapou, jsem těch třicet kilometrů bral jako nic. Ovšem během cesty, jak přicházela únava… Ale po pořádku.

No limit? On limit.

Do Bzence nás vlakem dorazilo hned pět. Dokonce jsme dojeli i podle jízdního řádu, kdy do startu zbývalo necelých pět minut. Ale Pepa nevyjíždí nikdy úplně na čas, takže jsme v klidu stihli i předstartovní skupinové foto.

Letošní Tour byla avizovaná, jako „jiná“. V praxi byla změna především na čele pelotonu. Josef Zimovčák jel od druhé zastávky na zeleném kole generálního partnera projektu, společnosti ŠKODA, zatímco tempo určoval na vysokém kole Dušan Oháňka.
Možná, že Pepu k této změně přiměla i loňská situace, kdy po dvou pádech (ano, nezůstalo jen u jednoho) musel dát na důrazné doporučení lékařů a větší část tour dokončit v doprovodném vozidle. Přitom vyvstala tíživá otázka: co by byla tour bez něj?
Za sebe mohu říct, že i když je/byl součástí pelotonu, bez něj na čele to zkrátka není úplně ono. Pravda nesaganovsky (světle)zelené kolo (společnost je oficiálním partnerem Zeleného dresu na Tour de France, pozn. aut.) jej sice dostatečně odlišovalo od ostatních, ale letošní „lídr“ zkrátka nemá Pepovo charisma.
Také tempo (něco přes 20 km/h), mi nyní přišlo až příliš vycházkové. Přesto jsme jeli vesměs podle časového plánu a v pelotonu se ozývaly vesměs spokojené hlasy, jak krásně „na pohodu“ jedeme.
Naopak mi vyhovovalo, když se rychlost mírně zvedla. Například, aby vysoké kolo získalo setrvačnost pro zdolání menších zvlnění. Jenže, pak jsem naopak slyšel poznámky, že by to přece jen nemusel tak hnát.

Příběhy v pelotonu

Co mě opravdu baví, je poznávat lidi v pelotonu. Často narazím i na zajímavý příběh. Kdo všechno se projektu účastní. S jedním Slovákem, Pepou z Prievidzy, jsme se za ta léta dokonce celkem skamarádili. Přestože se potkáváme jen zde – Na kole dětem. Je to týpek, který pracuje ve Vyškově a na víkendy jezdívá domů na kole „cez Buchlovské kopce“.
Tentokrát mne, mimo jiných lidí, zaujala dvojice „malej a velkej“. Byli to otec se synem, přičemž chlapci mohlo být asi deset a i na malém kole tempo překvapivě zvládal. Jeho tatínek, jenž má v Brně opravnu hudebních nástrojů, mi prozradil, že se syn o účast na Na kole dětem dokonce sám hlásil.
Aby toho nebylo málo dodal, že jezdívají na Grand Tour, jako diváci. Zvlášť na Giro. Většinou jsou v horách, kde mají závodníci menší rychlost. A občas si nějaký ten kopeček dají i sami. Jen jim to trvá trošku déle, jak profíkům.
Druhý chlapík mě na sebe upozornil tím, jak mu skřípal do stříbrna vyleštěný řetěz novotou zářícího Favorita. Měl retro čepičku a na ní koženou páskovou přilbu, se kterou se závodilo ještě na konci 80. let.
Dokonce se divil jak to, že zde takových jako on není víc. Mezi řečí jsem se ještě stačil dozvědět, že ho baví skládat stará kola: „Doma jich mám asi deset, ale jezdím většinou jen tak deset kiláků na kafe“.
V té souvislosti jsem nadhodil, jestli zná časopis 53×11, jehož aktuální číslo bylo zasvěceno Itálii a právě zmiňované kávě.
Ukázalo se, že chlapík má dokonce předplatné. Mě zase po chvíli došlo, že jsem hlavou spíš silničář, přestože jezdím na horském kole. Mimochodem, i ty tu byly, ale v menšině.

Na cestě

Do první zastávky, rodiště prvního Československého prezidenta, jsme dorazili krátce po půl desáté. Všichni čerství, odpočatí a Josef byl ještě na čele. Své vysoké kolo za silničku vyměnil až v Čejkovicích, odkud jsme zvlněnou krajinou vyrazili do Velkých Pavlovic a následně do Dolních Věstonic.
Těmi jsme, neplánovaně, jen projeli. Podle organizátorů to bylo pro: „nepříznivou situací“. Proti běžným zvyklostem, kdy přestávku doprovází setkání s představiteli obce, byla tato improvizovaná pauza ve Strachotíně o poznání skromnější. V podstatě opravdu jen krátký odpočinek na občerstvení.
Další část, do Hrušovan u Brna, byla rovinatá. Měla sice „jen“ dvacet kilometrů, ale bylo už odpoledne a u mě se začínala o slovo hlásit únava z 70 odjetých kilometrů. Také jsem cítil spálené ruce i nohy a představa před-závěrečných bezmála 30 km, které měly následovat z Hrušovan, mě optimismem příliš nenaplňovala.
Myslím, že už tady jsem reálně začal uvažovat, že z Rosic pojedu oproti svému původnímu „furiantskému“ plánu rovnou domů. Pokud do těch Rosic vůbec dojedu! Protože už jsme se pohybovali v blízkosti mého působiště a já dokonce spekuloval jen tak mimochodem se oddělit od pelotonu a jet „po svých“. No, nebyl bych první, ale vytrval jsem!
Vranovice – ŽabčiceHrušovany u Brna. To, že jsem nakonec zvládl těchto dvacet kilometrů, pro mě znamenalo jistou morální vzpruhu. Před námi byla předposlední část etapy – nejdelší toho dne. Třicet kilometrů do Rosic.
Z Hrušovan už jel Pepa opět na špici a bylo to znát. Tempo pelotonu se mírně zvýšilo a ozývaly se pobavené hlasy, že „ožil“ nebo: „snad ho trošku zbrzdí ten kopeček v Pršticích“. No, nezbrzdil. 🙂 V Rosicích na nás čekalo tradiční přijetí na zámečku, kde jsem se během dvaceti minut regenerace rozhodl, že etapu do Ivančic přece jen dokončím.
Jen co jsme do města Vladimíra Menšíka dojeli, vydal jsem se do obchodu pro minerálku a gumové medvídky. Ty jsem do sebe vzápětí sypal po hrstech (stylem „Peťo Sagan“) a ještě chvíli spekuloval, zda se onomu stoupání zpět do Neslovic přece jen nevyhnout.
Nakonec jsem se k němu přece jen odhodlal. Už jen proto, že cestu dál v tom směru celkem znám a vím, jak na ní přibližně rozvrhnout síly. Nakonec se ono první stoupání z Ivančic (160 m na 3,5 km) ukázalo ne až tak náročné. I bez pelotonu.
Zato za Tetčicemi mě čekala nečekaná lahůdka, v podobě sice krátkého, ale 14% kopce. Myslím, že po 130 km v nohách je tenhle sklon už fakt moc – možná i na Tour de France. Jenže, ti borci by ten „brdek“ nejspíš přelétli nejmíň dvacítkou.
Já to po pár metrech osmičkou opravdu vzdal a nejprudší pasáž jednoduše vyšel vedle kola. Nač se zbytečně vyčerpávat?! Jen mi bylo líto aut, která mě musela na úzké silnici, mnohdy celkem nebezpečně předjíždět.

Než jsem minul nájezd na D1, čekalo mě další překvapení. Dvě táhlá stoupání namísto jednoho. Naštěstí už ne tak prudká. Vrásky na zpoceném čele mi naopak začala dělat hrozivě vyhlížející temně modrá mračna, do kterých jsem téměř přímo mířil.
Pak se k celkové otupělosti a jízdě do kopce přidal ještě prudký nárazový protivítr. Jenže, jakoby ani to nestačilo, začalo poprchávat. Jen blesky jsem naštěstí neviděl. Co bych dělal pak, to nevím – v bouřce na kole? Inu, už jsem chtěl být doma.
Vítr se nakonec celkem pozitivně utišil, takže ze sjezdů nebylo zapotřebí ani šlapat. I déšť ustal. Ovšem, co se dělo v mém působišti, chvíli předtím, než jsem tam dojel, to si raději nechci ani představit. Ostatně větve rozházené po krajnici a kaluže zpěněné vody byly více než výmluvné.

Ještě těsně po příjezdu domů jsem se cítil celkem v pohodě a jako vítěz. Ale pak se do nohou dostavily solidní křeče – to už se mi hodně dlouho nestalo! Únava se dál stupňovala a mě začalo být jasné, že na zítřejší, 123km dlouhou etapu z Ivančic do Jindřichova Hradce, můžu rovnou zapomenout. Štěstí, že jsem ji ani moc neplánoval. Třeba zas příště.

Na kole dětem s Josefem Zimovčákem
3. etapa: Bzenec – Ivančice (130 km)
16. června 2020
www.nakoledetem.cz