Výklus před Třebíčským půlmaratonem

Je to tradiční akce. Tzv. (před)půlmaratonský výklus bývá obvykle měsíc před startem. Jde vlastně o obhlídku trati a příjemné (nezávodní) proběhnutí se s dalšími nadšenci (a nemusí být ani přihlášení na půlmko). Tempo je mírné – běží se podle nejpomalejšího účastníka.

Letos byl Třebíčský půlmaraton v důsledku celostátní karantény přesunut ze svého původního jarního termínu na samotný začátek října. Ovšem, s ohledem na opětovně se zhoršující epidemickou situaci vyvstala otázka, zda i nový, říjnový termín nakonec nepřijde vniveč!

I proto jsem se tohoto výklusu cíleně zúčastnil. Pravda, od jisté doby tyto proběhy nevynechávám a i dnes jsem, v samém závěru zhodnotil, že přestože tu trať poběžím už víc jak po 10 (půlmko jsou dvě kola), stále ji neznám natolik, abych si byl jistý, že ji znám. Zapomněl jsem opět na některé záludnosti trati :(.

Počasí nám tentokrát mimořádně přálo! Oproti loňskému pošmournu… mlze a drobnému mžení. Dnes slunce svítilo, teplota mohla být okolo 20°C a pofukoval jen mírný, chladivý větřík. Přesto se nás na startu sešlo jen šest! Důvody absence (mnou očekávaných běžců) byly různé, i pracovní.
Pro mě samotného to znamenalo, že budeme především rychlejší. Alespoň oproti loňsku, kdy se nás na výklus sešlo hned 18 a tři psi. To se kolikrát čekalo, než se seběhnou všichni účastníci, podle výkonnosti roztroušení na trati.
Dnes se pro změnu čekalo spíš na startu a to na přespolní. Když se však Ti nehlásili ani 10 minut po plánovaném srazu-startu, vyběhli jsme sami – volným tempem. Tak volným, že jsme si ještě si stihli povídat. Všichni jsme byli svěží – odpočatí.

Sám jsem ve čtvrtek trénink vynechal. Vlastně jen proto, abych měl na sobotu větší speed. Přes tohle opatření mi to ovšem k dnešnímu výkonu moc nepomohlo. Ano, z počátku jsem se sice cítil dobře a občas jak srnec popoběhl dopředu udělat to nejdůležitější – přehledový snímeček – no, na konci se mi tato zrychlení sečetla 🙁 a tak jsem v závěru výklusu namísto vybíhání držel spíš jazyk za zuby a tempo ostatních.

K první „občerstvovačce“ (pod Pekelným kopcem) jsme dorazili po 38 minutách od startu. Zde Ondera, jako ředitel závodu i výklusu navrhl zvolnit a tak jsme chvíli, asi minutu a půl, za chůze odpočívali. Alespoň do chvíle, než vedoucí dvojice dam, ještě v kopci, opět přešla do klusu a my chlapi jsme se vlastně jen přidali.
Vzhledem k tomu, že trasa půlmaratonu má dvě kola a my jsme nyní běželi jen jedno, tak snad abychom se necítili tak ochuzeni, udělali jsme si i tentokrát již tradiční odbočku na rozhlednu – to se ovšem od nás odpojil jeden člen skupiny – Pavel Kolář – Hříbek. Naše řady šesti běžců tímto ještě víc prořídly. Jen se nám to trošku víc vyvážilo. Na dvě dámy jsme byli už jen tři pánové.

Na Pekelném kopci jsme si dali stopku a skupinové foto abychom si následně vyšlápli ve čtyřech rozhlednu, když jedna z dam zůstala dole. Při cestě nahoru po schodech mi na mysl maně přišla vzpomínka na loňskou situaci; tehdy jsme zůstali dole, odpočívali a zhluboka vydýchávali, zatímco přítomní psi si tuhle rozhlednu dali asi dvakrát. Nahoru, a zase dolu.
Po šesti a půl minutách odpočinku zde, na i pod rozhlednou, jsme se vydali na cestu zpět – na posledních 28 minut souvislého běhu. Tentokrát jsme, snad abychom vyvážili tu „nudu“ z hezkého počasí, seběhli Pekelný kopec Kondiční Pekelnou stezkou. Snad proto, že byla zajímavější, méně „cestovitá“, a snad proto i kondiční.
Když jsme se napojili na regulérní trať půlmka a přiblížili se do finiše, mě začaly pomalu ale jistě docházet síly. Dokonce jsem v tichosti uvažoval, zda to letos opravdu dám?! Jakože, za 14 dní se ještě dostat do „fazony“, na plná dvě kola? Bez odpočinku? Sice s občerstvením… Zato dámy vypadaly, že se teprve teď rozběhly a možná by si to daly ještě dnes ještě jednou.

Korunku letošnímu výklusu dala malá Justýnka Zábršová, na krku s medailí z běžeckého závodu, odkud se vracela s rodinou (šli nám naproti). Když viděla běžící lidi, s dětskou hravostí se k nám spontánně přidala a jaksi mimoděk začala určovat (překvapivě všeobecně přijatelné) tempo na špici. Mezi řečí se nám stačila svěřit jak je nešťastná, že jí nejdou sprinty 🙁
U Domu zahrádkářů, kde se konávají plesy Halahoje, mě napadlo; co takhle dát si závěrečný sprint? Jenže jsem to asi z vyčerpání pronesl nahlas, a co víc – byl nedaleko (přestože vzadu) Ondera. Asi tušíte, kam mířím; vyslyšel mou myšlenku (nebo jsem to fakt řekl?), vzal to jako povel a svým normálním závodním tempem vyběhl (vystřelil) vpřed a nás minul jak patníky.
A – tak jsem do toho šlápl taky! Co mi to však bylo platné, když se mi Ondera za každým rohem víc a víc vzdaloval… Naštěstí jsme už byli opravdu blízko cílové rovinky, takže jsme ho viděli aspoň ještě dobíhat!
„Čí to byl nápad“ zeptal se kdosi v „cíli“ chvíli po tom, co kdy jsme se všichni vydýchali z nejhoršího. Onderova pravice ukázala ledabyle na mě 🙁 🙂 – Ale tak, přežili jsme to všichni. Možná jsme si to dokonce i užili! Byla krásná slunná sobota krátce po poledni a my jsme se vydali každý svou cestou. Regenerovat.

Výklus před Halahoj třebíčským půlmaratonem
19. září 2020
Třebíč – Horka domky, Pekelný kopec a zpět
12 km/1:28:40