Pro ty, co nevědí, se jedná o zážitkový běh Brnem. Podobně, jako NightRun, i když ten nepořádají brňáci. Vloni, kdy jsem tento závod zaregistroval více, se běželo kolem Špilberku a Petrova. S tím, že se běžely buď dvě, nebo jen jedno kolo. Letos jsme běželi dvě kola všichni.
Ze strany organizátorů šlo o trošku zmatečnou informaci. Logo 5|10 MIL se až pár dnů před startem změnilo na 5,10 mil. To mě celkem uklidnilo. Jenže, pak těsně před startem jsem se domákl, že se běží dvě kolečka. A jen Špilberk. To, je dost velké převýšení… I když, z tréninku bych měl být zvyklý.
Jak vono to… – aha!
Z jakési zásady se neúčastním závodů v Brně. Letos se to ovšem okolnostmi zamotalo, a nakonec jsem se do tří závodů umotal. A, i když jsem měl běžet jako doprovod, nakonec – nebo na začátek, jsem běžel sám. Všechny tři.
Neběhám aktivně. Běhám – rekreuji se během, abych si udržel kondici a pak zvládl přípravu na Třebíč snáz. No, když jsem dal Třebíč a pak třeba tři čtvrtě roku neběhal a pak zase začal, bylo to dost peklo. I když menší než na úplném, úplném začátku.
Před MÍLÍ jsem tedy začal klasicky. Třikrát týdně. S tím, že jsem musel i na trať s převýšením. Jaké však bylo mé „překvapení“, když jsem jednou doběhl domů a sevření hrudníku, které se snad stane více amatérům, najednou nějak nepolevovalo.
Zkusil jsem to pravda další den ještě rozklusat, ale na šestém kilometru jsem se zastavil s tím, že dál už to prostě nepůjde…! Bylo mi zle a rozčilovali mě všichni okolo. Nakonec jsem ani po delších pauzách oddechu doběhnout /doklusat přece jen nedokázal a tak jsem došel domů rychlochůzí.
No, nebudu to dlouze popisovat. Nakonec jsem zašel k lékaři, abych ještě před jeho návštěvou zjistil, že to přece jen nakonec poleví samo. Ovšem, doktorka mi našla drobný zánět na průduškách. Tak jsem dostal léky, abych to přeléčil. A vlastně týden před Mílí neběhal – i plánovaně. Odstávkou.
Důležité bylo, že jsem ani před tím moc neběhal. Právě proto, že jsem měl zanícené ony horní cesty a běhat prostě nešlo. Byl jsem rád, že jsem rád a že nachlazení vyprchalo tak rychle. I proto jsem měl z Míle obavy. Sice vím, že desítku dám problémů, i s tím převýšením, ale přece jen tam určitá nervozita byla.
Jaké bude počasí…?
V podstatě by se dalo říct, že pro ten večer bylo počasí naprosto ideální. Třináct stupňů, ale pocitově bylo víc. Oproti loňsku, kdy jsem se šel jen podívat, a byl jsem rovnou v bundě, teď bylo přímo vedro. Tenkrát byla fakt zima a nebyla výjimka, že závodníci běželi v dlouhých kalhotách.
Na start jsem nastoupil – už se to začíná stávat tradicí – naostro. Jednak byla tma a jednak jsem si zapomněl náhradní spodky. Tramvají naostro nepojedu. Tak velký dobrodruh nejsem. Rozklusání bylo super. Jak jsem předpokládal, měl jsem hodně velký speed. Běželo se mi lehce a oproti předpokladům jsem ani při rozklusu nepociťoval nějakou námahu.
Start! Startoval primátor a dlužno dodat, že s troškou zpoždění. Ostatně, pískot a výkřiky nabádající k urychlenému startu mu byly dostatečným impulsem, aby se moc nevykecával. No, chladlo mu tam na pět set lidí! To už není politika.
Vřava se dala do pohybu. Opět – oproti předpokladům že mě něco může zaskočit, jsem měl největší problém s kolejemi. Musel jsem dávat pozor, abych špatně nešlápl. Navíc, byli přede mnou lidi, kteří i start začínali výrazně pomaleji. Takže jsem se mezi nimi musel ohleduplně kličkovat a dávat pozor i na ty zatracený koleje.
První otáčka byla okolo Červeného kostela. I zaslechl jsem jak se běžci kolo mě baví, že to „ti v protisměru“ přepálili, když běží tryskem. Jen jsem utrousil, že právě ti to vyhrají a běžel si dál svým tempem.. I když, moc moje tempo to nebylo. Zvlášť do kopce jsem to z počátku trošku přepálil spíš já. I když, ne moc. Naštěstí jsem se na kopci brzy zklidnil a taky nebyl tak prudký, jak jsem očekával. Navíc, se brzy srovnal, takže byl time na oddych. Zase nabrat dech.
To, když jsme obíhali Špilberk parkem – po vrstevnici. Chvílemi mě sice napadalo, že to je asi ona deviza závodu, tyhle výhledy, ale zase, tím, že je park neosvětlený, měl jsem spíš práci udržet trasu, nezakopnout a samozřejmě dodržovat své tempo. Neběžet moc pomalu, aby mě příliš mnoho lidí nedalo, a zase ne tak rychle, abych se neodrovnal, jako se mi to nakonec stalo před cílem.
Pořád mi nešlo do hlavy, co organizátoři mysleli tím, že na FB neustále opakovali, že schody budou…? No, schody byly! Ty první byly na Východní bastion. A nebyly zdaleka jediné. V té souvislosti mě napadá, zda se vám lépe běží do anebo ze schodů. Specialitka byla ty schody „dávat“ dolů, do Kasemat! Já jsem se držel raději zpátky a bral jsem to po dvou jen když jsem viděl, že jich není víc jak šest.
Asi největší problém jsem měl s tím, že jsem netušil, kudy přesně povede cesta. Takže ani cestou dolů jsem se moc nepouštěl zprudka. Zvlášť, když mě zarazila odbočka do pravého úhlu, na schody. Vlastně poslední před cestou dolů a asi ty nejhorší. Menší je museli dávat dvojkrokem. Proto se mi taky podařilo dohnat jednu běžkyni, když jsem je sám, díky své výšce mohl vyběhnout po jednom.
Vlastně, to, co mi přišlo v prvním kole jako neskutečné, bylo nakonec pro mě lepší. Druhé kolo jsem si dával jako těžší, ale jak jsem byl rozběhlý a navíc, teď většinu času sám (běželi jsme teď s téměř pevnými rozestupy celkem vzdáleni od sebe) byl jsem ve větší pohodě a rytmus jsem si volil jak bylo potřeba.
Opět se prokličkovat Špilberským parkem, opět dát těch pár schodů, opět vystoupat až na Druhé nádvoří a opět se seběhnout do Kasemat. Tady je fakt důležité podotknout, jsem příliš nedocenil onen efekt exkluzivity místa. Prostě – buď jsem dával pozor, abych nespadl přes schody, nebo přes práh, nebo – abych to fakt dal. Abych se někde nepřizabil.
Finále…
Asi bych ten konec vypustil…, jen bych to dokončil. Kdyby – kdyby mě dolu nezačali ostatní předbíhat. I ženy. Tak jsem se do toho taky opřel. Abych nebyl za máslo. Nakonec mě těsně před cílovou rovinkou předběhl akorát jeden týpek. Jinak jsem si už udržel svou pozici.
I když, už jsem toho měl plné zuby, a přepálil jsem to před finišem (jako, já fakt neběhám sportovně). Dlouhé nohy jsem sice využil, ale příliš brzy a pak už jsem jen přitahoval bránu, abych to měl za sebou. No, v plném sprintu jsem ji prostě nedal.
Brněnské medaile jsou myslím, možná originální, ale rozhodně ne nijak exkluzivní. Ale, on člověk neběží kvůli medaili, ale spíš, aby si něco dokázal. Aby se proběhl s ostatními. Nebo ne?
Cestou domů jsem narazil na další běžce. Tu více, tu méně zdecimované. Někteří vypadali, že by si to rádi dali ještě jednou. No, teď už vím, že 10MIL bych asi nedal. S tím převýšením – jako dvakrát Špilberk. Ani vloni, kdy se běželo ještě přes Petrov.
Se svým časem, jsem byl nakonec o dvacet čísel pomalejší, jak vítěz závodu. To, sice zase není tak hrozný výsledek… A navíc, ve své kategorii jsem se řadil do první poloviny. Inu, stále je co zlepšovat.
5,10MIL – noční běh Brnem
22. září 2018, Brno