Tak jako, těšil jsem se! Loňský běh s Neznámou zemí pro mě byl velkou cestou do neznáma, protože jsem do poslední chvíle neznal přesnou trasu, kudy se poběží. Navíc jsem pak, během „závodu“, natáčel i video… Letos jsem chtěl taky. Nakonec bylo asi i dobře, že jsem nenatáčel, protože by nebylo publikovatelné.
Běh byl, stejně jako v loni, opět virtuální. Tedy, běžel ho každý sám. I trasa byla naprosto stejná. Dopředu jsem proto věděl kudy poběžím a jediné, čím jsem si nebyl jistý bylo, zda to mám napálit, nebo zase natáčet. Ovšem s vědomím, že bych měl být tak, jako tak rychlejší – už nebudu nebloudit. Jenže, zatímco loňský běh se konal v říjnu – za babího léta a v náhradním termínu, letos byl v řádném – dubnovém. Tentokrát mi počasí tedy tolik nepřálo. Byla větší zima a původně se mi zdálo, že les bude méně rozmoklý. Ale popořádku.
Auto jsem tentokrát nechal u filmových ateliérů. Tak nějak prakticky. Na místě jsem se převlékl a k Tomášovu se šel už rovnou rozklusat. Pravda, spíš z kopce dolů, ale co už. Cesta „závodu“ totiž vede vesměs do kopce, ale to už pro mne v tu chvíli hrálo celkem malou roli. Jak jsem se později přesvědčil.
No, nervozita tam byla. A nechtělo se mi…, na začátku. Nejspíš i proto, že jsem už z cesty na start věděl, po jak nestabilním terénu se vydám. Kamera…, akce! A vyrazil jsem. A, co čert nechtěl – ani když jsem baterku dobíjel ještě ráno, po pár metrech a záběrů přístroj zahlásil – nabijte baterii! 🙁 Do toho mi ještě podklouzla noha… a první vulgarita byla na světě!
Rezignace, je asi to nejslušnější slovo, které mě pro popis celé situace napadá. Rozhodně nejvýstižnější. Lesem se pak čím dál častěji, jak jsem klusal, ozývaly výrazy mých vulgarit. Od dámského přirození přes pohlavní styk až po nejstarší řemeslo na světě. Mám za to, že ještě v loni jsem se mohl alespoň v místech, kde se kopec Barabáš poněkud ploští i trošku rozběhnout. Teď to fakt nešlo. Měl jsem co dělat, abych udržel stabilitu.
Abychom si rozuměli – jako, zvlněný profil trati mi nevadí. To běhám (klusám) pravidelně, dvakrát týdně a desítku. Ale na blátě…, když vám podloží prokluzuje… Navíc ten svah je fakt dost prudký. V konečném důsledku to je, jako bych poskakoval téměř na místě.
Srdce v krku, plíce na jazyku. Šátek přes ústa, který mi v zimních měsících slouží k tomu, abych naplno nedýchal studený (osmistupňový) vzduch jsem teď využíval spíš pro vybití vzteku a kousal do něj. Jen mi bylo líto občasných kolemjdoucích. Dvě dámy se psy, které jsem míjel, stály bázlivě na okraji cesty. No, prostě jsem sprostě nadával. A nahlas! Až jsem slyšel ozvěnu svých slov.
Hlavou mi přitom opakovaně běželo: „proč já proboha do těchto „odíraček“ pořád chodím!?“ Člověk běží, do kopce, ušpiní si od bláta čisté, do té doby nepoužití boty… a ještě se vzteká, že mu to podkluzuje. Snad uznání. Jedinou pozitivní věcí na celé situaci bylo, že mi došla ta baterka ve fotoaparátu. Vážky, zda mám nebo nemám video opět natáčet vzaly za své a tak jsem vlastně běžel naplno.
I když, naplno… , spíš, co to dá a i tak mi přišlo, že vlastně skoro neběžím. Asi jsem neměl svůj den. Jakýs/takýs rytmus jsem nabral vlastně až na zpevněném povrchu chodníku. Na hlavní cestě, kdy námaha povolila, jsem se částečně vydýchal z toho sípotu, který mne chytil na cestě do kopce rozbahněným lesem. Tři kroky nádech, tři kroky výdech. Ale, ani to mi příliš nepomohlo v dosažení optimálního výkonu. No, musel jsem se trošku přemáhat – abych získal trošku rychlosti. Věděl jsem, sice, že moje loňská přemožitelka měla čas 27min, ale tím, že jsem už teď běžel na limitu – nechtěl jsem srovnávat/zjišťovat mezičas. Možná bych pak nerezignoval úplně a třeba to ani nedoběhl.
Když jsem se dostával na odbočku ze zelené trasy k s vysílači „Maják“, pocítil jsem částečnou úlevu. Přece jen, už je to jen kousek. Jenže, ve chvíli, kdy jsem nastoupil právě na tuhle cestu, začal jsem opět spílat, protože cesta, jak asi správně tušíte, stála za to! Rozbahněná… do kopečka. Alespoň jsem zde byl sám… Nikomu jsem se nemusel vyhýbat… nikdo mě neslyšel. Ač jsem tak hlasitě už nenadával.
Nevím, zda byl můj mizerný výkon způsoben zanedbanou regenerací, nebo pro mě byla trasa příliš krátká. Já se fakt rozbíhám na pěti kilometrech… V každém případě, přestože jsem se blížil k cílí, nohy jsem měl jako z olova, dech se mi krátil a cíl jsem přitahoval doslova očima.
Cíl… Už jsem v cíli! Úleva, uvolnění, vydýchat se. To byly první pocity, které mě přepadly v okamžiku, kdy jsem stanul v cíli. Následně jsem zastavil stopky…, abych zjistil, že jsem si od loňska polepšil, pravda, jen o minutu. Tu sprinterku, která to v loni dala za 27minut bych rád poznal.
Udělal jsem pár dokumentačních snímků na důkaz, že jsem zde byl, kapuci větrovky jsem si dal na hlavu a klusem vyrazil k vozu. A, přestože to bylo z kopce… moje rychlost nebyla nic moc. Ale, blížil jsem se zpět, na volno, takže na pohodu.
II. Festivalový běh s Neznámou zemí
Od Hotelu Tomášov na Tlustou horu (k vysílači Maják)
17. dubna 2021, Zlín