Jako, fakt jsem si myslel, že jsem na kole dobrej! Do vrchu…
Zabudišovská vrchařská časovka. Závod do kopce na Slovensko-českém příhraničí z obce Bošáca do obce Bošáca – Zabudišová. Jede se na dvě kola – kvalifikace a pak finále. Délka trati je 2.5 kilometru a převýšení 183metrů. Průměrné stoupání 7%. Je to boj!
Původně jsem těch posledních pět stovek metrů chtět sprintovat vestoje, ale – znáte to, člověk míní… Nakonec jsem během prvního výjezdu (při obhlídce trati) seznal, že to těch posledních pět stovek nedám. No i profíci spurtují max kolem dvou set. Vyhandloval jsem tedy sám se sebou právě tyto dvě a i během nich mě při závodu dala myslím jedna holka… vlastně žena. Nebo dvě?
V každém případě jsem se už během přípravy rozhodl, že si půjčím silničku. Jak mi totiž vysvětlil jeden známý – mechanik; silniční kolo je výrazně lehčí než horské. Má větší obvod kol, jejichž úzké pláště nekladou silnici téměř žádný odpor a taky mnohem lépe „řežou“ vzduch.
Na cestě…
Bylo 6.22 ráno, když jsem se chystal nastoupit do vlaku EuroCity, se šviháckým jménem Metropolitan. Jízdenku jsem měl, místenku jsem měl – jenže sem si nepřečetl ve kterém voze. Zbývala zhruba minuta do odjezdu a já jsem poprvé a vlastně i naposledy na této cestě zazmatkoval. Naštěstí se mi za pomoci ochotné průvodčí místo podařilo místo najít a já se nakonec v pořádku naložil.
Když jsme vyjížděli z nádraží, byl jsem ze všeho lehce opocený, ale s čistýma rukama (ve vlaku jsem se umyl) a rád za to, že jsem všechno stihl. Bylo to naknap – kdybych přijel o tu minutu později, mohlo to všechno skončit už tady na nádraží a jízdenka mě stála skoro pět stovek. I když, čert vem prachy, větší škoda, kdybych neměl zážitek.
Začínalo svítat…
Jak si to vlak šinul na Břeclav, nabírali jsme (jak jinak na železnici) nepříjemné zpoždění, občasným „odpočinkem“ mezi poli. A, protože jsme stáli až příliš řasto, začala mě v 7:50 jímat nervozita. To už jsme totiž měli být v Bratislavě na nádraží, zatímco fyzicky jsme se stále nalézali někde „kdesi“ na předměstí. A to mi měl 8:02 odjíždět rychlík na Nové Město. A vymazlených dvanáct minut na přestup se kvapem zmenšovalo. A to jsem si myslel, že EuroCity má všude přednost.
Naštěstí jsem se na nádraží Bratislava hlavná stanica rychle zorientoval kde je třetí peron ze kterého mi jel „Lišák“ a v okamžiku, kdy vlak vyjížděl z nádraží už když jsem byl na palubě.
Nové Mesto nad Váhom – cesta na start!
Do mé cílové stanice jsme sice dorazili s drobným zpožděním (možná i proto, že jsme později vyjížděli), ale to už mi bylo celkem jedno. Do startu jsem měl nyní dost času. Dokonce jsem pomáhal s vykládkou kol dvěma manželům. Potom nasedl na to „své“ a na náměstíčku za nádražím vyrazil tím správným směrem – ven z města.
Kudy mám jet, jsem měl z mapy velmi pečlivě načteno; přes dva kruhové objezdy na Dolné Srnie… Jen jsem trošku musel krotit své vášně, že mám rychlejší silničku a že jsem v normálním provozu a ne na uzavřeném závodě. Málem jsem při najíždění do jednoho kruháče nedal přednost…:(
Cestu do Bošáci jsem odhadoval na dvacet minut a na pohodu. Jen, před Dolním Srním šly dolů kalhoty (do kraťasů), abych se neuvařil. Ovšem, na vršku v Bošáci, tedy v cílovém místě, jsem se před Zabudišovou i tak málem odpařil v černém roláku. Šel dolů.
Tady jsem taky udělal jednu z prvních fotek dne. Do té doby jsem neměl ani chuť, a vlastně ani čas. Teď jsem tedy věděl, co mě čeká. Bylo mi jasné, že to asi nedám tak lehce, jak jsem si furiantsky věřil a tak jsem to prostě – vzdal. Rozumějte tím, naději na lepší umístění.
Z vratkých nožek (jako doslova) jsem usedl na krajnici a pomalu pozoroval dění okolo – „cvrkot“. Už začínaly přípravy. A, jak jsem se z řeči organizátorů (jak se domlouvali mezi sebou) dozvěděl – „prezencia“ byla dole v Bošáci. Takže zase dolů.
Startovné 5 €ček a číslo jsem dostal opravdu nádherné – 18. Přece jen – v roce výročí republiky Československé!? A šlo se lenošit – neb nebylo hodinu co na práci. Navíc kolem mě jezdili hordy od prvního pohledu „nabušených“ závodníků, kteří se sjížděly na prezenci. Abych je neviděl a nedemotivovali mě ještě víc, zvolil jsem odpočinkové místo poněkud mimo hlavní silnici a lehl si na lavičku. Jen jsem se občas podíva na foťák, abych věděl, kolik je hodin.
Počítal jsem, že někdy kolem půl dvanácté, kdy byl start kvalifikace, bych měl vyrazit zahřát si nohy. Protože vím, že obzvlášť v cyklistice, se zvlášť vrchy dávají za studena fakt blbě – dost to „bolí“! Bohužel, v tomto případě sehrála dost velkou roli nervozita, neb – čím vic jsem rozjetý, tím lépe se mi jede. Teď jsem trénink redukoval na pár minut. Kdybych se projel pár kilometrů…
Jak se hodina nachýlila – vyrazil jsem. To už jsem opravdu cítil, že se výrazně oteplilo a Bošácu už v té době, společně se mnou křižovali lidé na silničkách. Snadno identifikovatelní, se startovními čísly. I zdravili jsme se, jak je mezi sportovci (zvlášť běžci tak činí) i lidmi při společném podniku zvykem.
Aby toho nebylo málo, před samotným startem jsme jeli všichni projet Bošácou. Jako demonstrace síly, jak říkali organizátoři. To, že jsme jaksi přirozeně (bez pomoci) stavěli dopravu ani příliš zmiňovat nebudu :). Bylo nás šedesát. Při této projížďce jsem také pozdravil pozdravil mého vyzyvatele. On mě sice předtím poznal, ale byl tak trošku překvapen, že sem sem fakt dojel. Mám to holt daleko 😉
Naštěstí, jsem si mohl batoh nechat vyvézt autem nahoru.
Slovy; „tri, dva, jeden – štart!“
No tak, má první idea byla, držet se s ním v háku. Ale, aby to nebylo unfair (že mě táhne), plánoval jsem, že pojedu přece jen stranou – spíš na dohled. Že mé plány vzaly rychle za své, nemusím zdůrazňovat. Jednoduše mi zmizel dáli.
Průvodní kilometráž nakreslenou na silnici (kolik zbývá do cíle) – 2km, 1,5km, 1km a 500 metrů (prvně jsem si myslel že jsou km ujeté, nikoli zbývající do cíle) jsem během závodu fakt nevnímal. Jen jsem čekal, kdy už přijde ono rovinaté „kolínko“, ze kterého se vyjíždí do posledních pěti set metrů. Místo, odkud do toho jednoduše „můžu“ šlápnout, abych to už měl za sebou.
Už chvíli po startu mi byly však došly dvě věci. Jednak, že jsem ze své výkonnostní úrovně přepálil start, a zároveň, že není na co čekat! Že prostě musím jet co to dá, protože mi na záda dýchali další. Přitom to bylo evidentně málo. Mít jen lehčí převod a větší kadencí šlapání (jako Pogi) asi nestačí. Na druhou sranu – co je lehší převod pro mě a co pro Pogiho! Mimochodem, ten jeho sprint do kopce vypadá tak snadno! Jak to, že mu jiní nestačí?
Nevím, zda jsem měl zvolit ještě lehčí převod. Co naopak vím, že jedna vyjížďka s novým kolem jednoduše nestačí. Navíc jsem toho v sobotu, kdy jsem si kolo půjčil moc nenajel. Chyba za chybou! Přitom jsem měl poněkud paranodiní strach, že se den před závodem jednoduše vyždímu a na závod nebudu mít dost drive. Kam mě vede slepá důvěra! Přesto jsem tak nějak tušil, že na horském kole bych neměl nejspíš vůbec žádnou šanci. Nebo snad – už vůbec.
Volba kola se nakonec ukázala být v konečném důsledku pozitivní spíš samotným dojmem z jízdy. Protože jsem to opravdu (doslova) fyzicky cítit, v porovnání s horským kolem, kde se na silnici dřu i na rovince a vlastně stojím, protože je to kolo do terénu.
To se odstatně potvrdilo i následným pohledem na horská kola, která se drápala do kopce, zatímco my – silničky už byly „dávno“ nahoře! I když – spíš to bylo z jejich strany i nevhodně zvolenými plášti, které s hrubým vzorkem jednoduše „gumují“ silnici. Zatímco já mám na svém bycyklu, ač horském, pláště silniční. Ale, zpátky k závodu.
Limit pro kvalifikaci do finále byl devět minut, plus závodníci do 25.místa. Ženy měly kvalifikaci jinou. Nemusím snad dlouze popisovat své zklamání, či spíš šok, když mi v cíli zahlásili čas 10 a něco. Ony se tedy představy velmi často liší od reality, ale že se takto propadnu, že takto vybouchnu, to jsem fakt nečekal! Jistou úlevou později bylo (až jsem se doma vzpamatoval z toho debaklu), že mi došlo, jak je napsáno v úvodu, že kdybych byl méně trénovaný, asi bych skončil ještě hůř.
Nezbylo mi tedy, než pak jen sledovat, jak se ti nejlepší (včetně mého vyzyvatele) vrací dolů, aby si to dali ještě jednou! Tenhle masakr. Já jsem následně mohl jen žasnout, že … že ti chlapci do kopce fakt sprintují!
Nemůžu přímo říct, že bych tohle nečekal (právě při pohledu na ty, kteří se sjížděli na prezenci), ale i tak mě to celkem dostalo a pochopil jsem, že se na kole opravdu jen rekreuji a že vrcholných (byť amatérských) výkonů nedosahuji. I když nad mými výkony jiní hobíci kroutí hlavou. Ale to je spíš vytrvalostní věc. Nikoli silová závodní.
Dlužno dodat, že v těch prvních třech minutách v cíli, od sedmé do deváté minuty a třicáté vteřiny bylo fakt narváno! No, do těch devíti se vešla drtivá většina finalistů. Možná i nějaký ten „repre“.
Po ukončení závodu jsme ještě počkali na vyhlášení, a pak jsme se s mým vyzyvatelem a přemožitelem zároveň rozloučili a šli si každý po svém. On s rodinou za rodinou a já na vlak do Nového Mesta. Abych zjistil, že mi to jede až za půl hodiny a tak si to namířil po směru trati, do nedalekých Čachtic. Navštívit Mira z Čachtického podzemí. Sice jsem měl obavy, zda to stihnu, ale tušil jsem, že jak mám silničku, budu rychlejší. A, že ta cesta bude méně vysilující. Zkrátka, pojedu ve větší pohodě.
Co je však rozhodující, že jsem zde, na tomto příkladu poprvé definoval motivaci k sportu: Že jedete závod. Tam dostanete „nařezáno“ a po té, co se v cíli vypláčete, začnete uvažovat, že byste to příště mohli dát líp, kdybyste víc natrénovali.
Epilog: Na druhý den, jsem si zajel dva kopečky. Jeden má dokonce stoupání 12%. A na to, že jsem to jel za studena, jelo se mi fajn. I když jsem nejel na sílu. Tedy co to dá. Napadlo mě, že jsem si nakonec měl spíš nechat své horské kolo. Mít menší převod, větší tempo šlapání, protože mi přišlo, že do vrchu s ním jedu rychleji. Pohodověji. I když, ti vítězové do kopce fakt sprintovali.
Taky se mi potvrdilo, že čím jsem „rozšlapanější“, tím lehčeji jedu. I ty kopce. Jenže, jak se v legendárním westernu ElDorado praví; „Víra hory přenáší, ale nepřidá ruce rychlost“. Pak ani zkušenostmi sílu, skutečnou sílu v nohách nevyvážíte. A s půjčeným kolem jsem se v sobotu spíš jen seznamoval, než abych vyzkoušel, co dokáže.
Zabudišovská vrchařská časovka
Bošáca – Bošáca – část Zabudišová, Slovensko
7. října 2018