O co jde? Čtenáři mých druhých stránek asi už ví, ale protože jsem článek tentokrát umístil sem… Orion je dnes již neexistující klub (organizovaná skupinka kamarádů), jehož někdejší vedoucí přesto pořádá oslavy výročí založení tohoto klubu tzv. výroční ohně. A zve tam své kamarády, známé či jen zájemce, kteří jej chtějí poslouchat.
Jestli bývaly Výroční ohně tohoto klubu pojmem, pak dnes … jsou také, ale spíš v tom negativním slova smyslu. Nečinnost na tomto výročí došla dokonce tak daleko, že abych se nenudil, zašel jsem si v sobotu šest kilometrů po silnici (kterou jsem dřív nenáviděl) tam a zpět na nádraží, abych věděl, kdy mi v neděli jede vlak domů.
Ale popořádku…
Vždy, když se ke mně někdo hlásí, zvlášť, pokud jsem sám, je to pro mě povzbuzení. Obzvlášť, pokud je to holka. V tomto případě to byla Doubravka (jde o skutečné jméno – ač nezvyklé). Potkala mě na nádraží v okamžiku těsně před tím, než přijel náš vlak. A i když jsem měl opravdu obavy, o čem co se budeme bavit, strávili jsme, aspoň z mého pohledu, příjemnou hodinu cesty a pak další hodinu pěší chůze na „tábořiště“.
Ovšem na tábořiště, kde nikdo nebyl. Na poloostrov na Dalešické přehradě. A, na to, že zde měl hlavní organizátor být již od minulého dne – to tu zívalo prázdnotou. Byl pátek, krátce po polední a … nebylo co dělat.
Hlavní organizátor, přezdívaný Čáp, překvapivě přišel v podstatě shodně s námi. Aby se za hodinu po svém slavném příchodu rozhodl, že pojede pro vodu na vaření i na pití a prohlásil, že potřebuje někoho kdo byl s ním. Doubravka se ode mě celkem ochotně odpojila a výrazně ochotně se nabídla, že se k Čápovi připojí. Možná i proto, že se nikdo další nehlásil. A tak jsme zůstali na tábořišti jen dva chlapci, přičemž jsme onu rozsáhlou pauzu vyplnili rozpravou o hudbě.
Byl sice konec září, ale noci už začínají být nejen chladné, ale i dlouhé. I když, když se Čáp s Doubravkou vrátili s barelem vody (dopluli lodí) bylo ještě světlo. A, přestože bylo ještě světlo, ale už jsme rozdělali oheň. Jednak to k táboření tak nějak patří a jednak bylo záhodno připravit něco k jídlu.
Abych vynechal zbytečné podrobnosti, moje nálada byla už od počátku dost děravá, ale stačilo se zaposlouchat do Čápových historek, jako nevysychající studnice zážitků ze zákulisí univerzity, kde pracuje, z cest, na kterých byl (i nebyl) i z výprav do opuštěného podzemí či starých nefunkčních továren a pozorovat, jak jej ostatní až nábožně poslouchají. Co naplat, že o mě všichni říkají, že jsem MOC HOVORNÝ. Čáp je hovornější, ale to lidem neva.
Tady je dlužno se vrátit k cestě na tábořiště – a podotknout, že prakticky v okamžiku, kdy jsme vystoupili s Doubravkou z vlaku, ihned se zeptala, jaké jsou zde zajímavosti. Vzhledem k tomu, že znám výše zmiňovaného Čápa, který z rukávu sype zajímavosti z míst, kudy se pohybuje (možná i bez ohledu na jejich relevanci), musel jsem jí vysvětlit, že sám jsem velmi špatným geografem. Náladu jí nejspíš nezlepšil ani můj nápad, občas ji vyfotit.
Život na kempu – nuda, nuda, nuda.
Na kraj už padla dokonalá tma, když se z ní v lese vynořili dva nově příchozí – Čápovi kamarádi z Prahy; Roura (jde o přezdívku) a Nancy (také asi přezdívka). Rezavou, vlastně umaštěnou korunu noci dodal Jiří … Lipka přezdívaný Carmen. Ten člověk se mi od prvního setkání před pár lety hnusí. Možná jediné pozitivum, kterého jsem se od nej dočkal, bylo jisté uklidnění, když o následující noci začalo drobně mrholit a my spali pod širákem.
Tedy, ne, že bych přímo panikařil že zmoknu, ale když podruhé za sebou začalo skutečně drobně mžít – nevěděl jsem, jak dlouho bude a jestli se nerozprší houšť. Obě varianty byly pro spacák bez přístřeší limitní. Když jsem však slyšel, že se nedaleko ležící vzbudili i ostatní i s Pilkou 😉 a ten prohlásil, že to bude dobrý… navíc – dál se fakt nic nedělo, jakože nikdo se nikam nepřesouval, přečkal jsem i já noc bez obtíží.
Zato navečer druhého se ode mne odvrátilo štěstí. Jak jsem již zmínil, nebylo opravdu co dělat! Ještě za světla jsem se rozhodl, že si půjdu aspoň trošku víc užít tohle místo. Nasytit se pohledem. Na skále nad přehradou je totiž dech beroucí rozhled. Rovněž šíje spojující ostrov s pevninou (pokud není zatopená) je vítaným zpestřením onoho nicnedělání.
Co se však nestalo; Když jsem se rozhlížel v dál – zaznamenal jsem dole pohyb. A protože lomoz neustával a naopak jej doplňovalo hekání a zvuk lodi posunované po kamení, šel jsem obhlédnout situaci. Byli to tři holky a jeden chlapec, kteří se snažili přenést laminátovou loď přes kamenitou hráz šíje, jenž jim v konečném důsledku bránila v přímé plavbě. Jinak museli poloostrov obeplout… a to se jim zdálo zdlouhavé.(?!?)
Jak už to tak „vodáci“ mívají ve zvyku, nabídl jsem jim pomoc a s troškou organizace (páni tlačili, dámy nadzvedávaly) se nám podařilo loď přetlačit na druhou stranu. Bohužel jsem si přitom stačil vykloubit palec pravé ruky. Jak se říká pro dobrotu… Naštěstí mi chlapec poděkoval. Dívky se tvářily nezúčastněně.
Mrazivý den – mrazivá noc a ledová Kofola
Na hlavní den výročí hlásili teplotu do 16°C. Nad přehradou asi i svítá, ale hlavně je tam větší zima než na pevnině. A, ještě ve stínu lesa. Naštěstí jsme dopoledne strávili porážením stromů na slavnostní oheň. Přesněji soušek a přitom jsme se mírně zahřáli.
Jenže, už kolem oběda opět nebylo co dělat. Ve dvě hodiny odpoledne jsem to už nevydržel a vydal se na cestu na nádraží – zjistit, kdy mi jede v neděli vlak. Sice by asi bylo dílem okamžiku, zeptat se někoho z účastníků – aby se na chytrém telefonu podíval, ale asi jsem se spíš chtěl projít.
Bylo to vloni, kdy jsem si tu cestu silnicí poprvé užil. Nevím, snad je to lepší kondice, ale už mi nedělá potíže přejít šest kilometrů po silnici. Jak s oblibou říkám – na jablka. Ano, čtete dobře, silnice jsou zde vesměs lemovány desítkami jabloní. A teď, na podzim, zdá se dozrávají. Nakyslou sladkou chuť mám fakt rád a když se při tom člověk ještě pohodlně projde…
Po návratu jsem zjistil, že přibyli další dva účastníci. Legendární, ale fakt legendární, bývalý člen Orionu – Ďábel a poněkud nemluvná dívka Jitka. Dlužno dodat, že nepřišli spolu – tedy, že netvoří pár. Co je rovněž důležité, že se začínalo smrákat…, a hranice na slavnostní oheň nebyla dostavěná. Ještě když jsem se vydal na svůj (asi tříhodinový) výlet jeden z účastníků začínal přemýšlet, zda rozšířit ohniště, nebo zkrátit polena na oheň. Naštěstí – zvolil první variantu.
Ten večer přišli ještě dva lidé. Žeryk, který přispěchal z vojenského cvičení a korunu výročí dodal Stopař – druhá legenda z Orionu. A mohlo se zapalovat! Nebo, nebylo už zapáleno?
Kolem deváté oheň vzplál, aby kolem desáté Čáp otevřel „kruh tabu“. Tedy, ona slavnostní chvíle, kdy se od ohně nesmí nikdo vzdálit, trvala jen hoďku.
Mohlo být kolem půl jedenácté, když jsem se rozhodl, jít se zahřát do spacáku. U ohně mi bylo fakt chladno a byla tam f-a-k-t nuda. Třebaže se hrály písničky, dokonce na tři nástroje a lidi si mezi sebou povídali a tak dále. Pro mě byla nálada spíš na bodu mrazu. Podobně, jako se mu blížila teplota okolního lesa.
Tím se stalo to – co jsem nechtěl, a čemu se snažím předcházet tak, že si Kofolu dávám přes noc do spacáku. To, aby vydržela teplá. Prostě večer byla ledová, což mi moc neprospělo a odnesl jsem to drobným nachlazením. Zkušenosti 🙁
Ráno… zmizím
Vstal jsem v sedm, kdy všichni ještě tvrdě spali. Rychle jsem se tiše sbalil – a vyrazil na vlak. Měl jsem na to hodinu a půl – pohoda. Asi dvacet minut před limitem jsem dorazil na v brzké ranní hodině celkem opuštěné nádraží, abych – abych zjistil, že jsem se podíval špatně a vlak, který měl jet podle mých propočtů 8.59, jel až za dvě hodiny. CO TEĎ!?
V podstatě se rýsovaly dvě možnosti, přičemž ta druhá se ještě větvila. 1) Buď zůstat, v klidu se nasnídat, počkat na ten vlak v jedenáct a vlastně se dospat. 2) vyrazit, po silnici o stanici dál pěšky, nebo stopem. Je to hlavní tah, tak snad někdo zastaví. Po zhodnocení všech pro i proti jsem vyrazil svižným krokem vstříc k druhé verzi, s minimální šancí na úspěch. Jsem skeptik…
Ovšem, jeden pán mi opravdu brzy zastavil a oněch osum kilometrů jsem díky němu zvládl za pár minut. Furiantsky jsem se nechal vysadit na okraji města – asi pět minut od nádraží a vykročil hledat cokoli otevřeného… Když se mi hlavou začaly nést myšlenky, co zde budu hodinu dělat?
Naštěstí mne vzápětí napadlo, abych se šel přece jen podívat, zda mi ten vlak opravdu jede tak, jak jsem se podíval. Abych na nádraží zjistil, že vlak stojí nastartovaný na peroně a jede už jen za nějakých deset minut. Tak jsem si označil lístek IDS-JMK a nasedl si do vlaku s vědomím, že se mi něco povedlo.
Domů jsem dorazil s luxusním timingem před polednem, abych se zcivilizoval a mohl se v klidu a pohodlí domova dívat na vrcholící Mistrovství světa v silniční cyklistice. Jen Peťo Sagan to už nedal. Takhle má „jen“ hattrick.
27. výročí klubu Orion
Dalešická přehrada
28. – 30. září 2018