V Myjavě na vlakovém nádraží mají model zmenšené mohyly Milana Rastislava Štefánika. Její originál se nalézá na hoře Bradlo, nedaleko vrcholu. Na místě, vzdáleném 9.3km vzdušnou čarou odtud. Na Bradle, nad obcí Košariská, kde se tento astronom, politik, generál a diplomat v roce 1880 narodil.
Jak dlouho o té mohyle vím? Spíš by to chtělo položit otázku jinak; jak dlouho vím o modelu této mohyly… Možná, od doby co jezdím vlakem do Čachtic. A to bude víc jak deset let. Teď se psal 2018. Rok stého výročí založení Československa. Byl listopad, kdy dny už byly chladné. Využil jsem proto jednoho z posledních hezkých víkendů a vyrazil na cestu. Vlastně se nevzpomínám, že bych ve svém životě byl na Slovensku v jednom roce tolikrát, jako nyní.
Autorem modelu je kameník Josef Podrazil, který se do Myjavy přistěhoval v roce 1928 ze Sudoměřic. V té době také dokončovali práce na Štefánikově mohyle na Bradle, kterou si Podrazil chodil měřit, protože se nadchl pro myšlenku zhotovit model této mohyly.
Dík tomu, že se mu následně podařilo získat od železnice povolení, umístil model mohyly v měřítku 1:30 na peron staniční budovy. K odhalení zde došlo 28. října 1938...
Ony jsou to vůbec takové paradoxy dějin. Cestou tou vískou, jež je rozdělena na Horní a Dolní, vlastně už závěrem mé cesty, jsem přemýšlel, že se pro dějiny tak významný člověk narodil právě zde. A, přitom je to celkem normální. Proč by se všichni „titáni“ dějin nutně museli rodit jen v hlavních městech…?
Ostatně, podobně, jako Masaryk. Další z vůdčích osobností naší země a první Československý prezident se narodil v odtud jen 40 km vzdáleném Hodoníně (opět měřeno vzdušnou čarou). Byli to vlastně krajani. A přesto měl Masaryk paradoxně blíže spíš k „Plzeňákovi“ Benešovi, jenž zaujal v nové republice místo ministra zahraničních věcí. Ač se historikové domnívají, že by se pro tento post lépe hodil právě Štefánik. Tedy, především pro jeho mimořádné úspěchy v oblasti zahraniční politiky.
Byl to totiž právě Štefánik, který rozpoutal brannou moc. Byl to právě Štefánik, kdo Masarykovi sešikoval legionáře jako základ Československé armády (díky ní nás světové mocnosti začaly brát opravdu vážně). Také Masarykovi zprostředkoval setkání s důležitými politickými představiteli, klíčovými pro vznik samostatného státu. No, prostě dějiny dědiny, která nesla název republika Československá.
Na cestě – prostorem a časem…
Myšlenka pro realizaci této cesty ve mě uzrála v listopadu 2018, když jsem ještě na sklonku října, v rámci oslav sta let od založení Československa, viděl záběry z Bradla v televizi. Šlo o dokument z roku 2002 z cyklu Co by kdyby… tentokrát Štefánik přistál.
Jenže, byl podzim a na podzim už je celkem chladno a celodenním výletům počasí úplně nepřeje. Snad ani nikoho nepřekvapí, že na sobotu, kdy jsem chtěl vyrazit původně, předpovídali déšť. A, protože vím, že na počasí je hodně závislý pocit z cesty, start jsem odložil.
Navíc jsem chtěl fotit pohled z vrcholu Bradla a to především směrem na Čachtický hrad. Ten je totiž odtud vidět, asi tak stejně, jako je Bradlo vidět z Čachtického hradu. I když z veliké dálky. A právě pro tu dálku je nutné mít dobrou viditelnost. Nakonec jsem vyrazil v neděli. To hlásili jasno a dvacet stupňů.
Ještě kolem desáté cestou do Myjavy, kdy se vlak prodíral krajinou zahalenou mlžným oparem, ve mně rostly obavy, zda to přece jen dopadne. Pak se to pročistilo a v Myjavě už bylo azuro! Vlastně až moc. Jak jsem pokračoval na jihovýchod, slunko mi svítilo do očí. Neměl jsem totiž svůj cestovní klobouk, neměl jsem ani čepici a neměl jsem ani brýle… Mnohem později jsem zjistil, že nemám víc věcí… Ale teď bylo ráno, vlastně dopoledne, a já vyrážel na Bradlo.
Když jsem sem, do Myjavy, přijel poprvé (nebo, spíš jí jen projížděl), bylo to na kole (přijel jsem sem vlakem) a to cestou do Čachtic. No, tady v Myjavě jsem tehdy píchl. Na podrobnosti už se nevzpomínám, jen vím, že jsem naštěstí po cestě zahlédl obchod pro cyklisty. Tak jsem se kousek vrátil a koupil si novou duši. Proč o tom píšu? O tak malicherné věci? Ten obchod je tam dodnes! Jak se mění majitelé, podmínky pro podnikání, nebo prostě doba bere – či dává, ten obchod je tam stále! Stojí a čeká na své zákazníky. Vítá je, loučí se s nimi… A, nebo se jen nechá zvěčnit.
Stejně jako Myjavský cintorín. Ne! S takto otevřeným hřbitovem jsem se u nás nesetkal a mám za to, že zatím ani na Slovensku! Možná, u nás, se zrušeným – v podobě parku. Ale takto otevřený hřbitov, bez plotu a vlastně sousedící přímo se silnicí? Zkrátka, slovenské hřbitovy na mě dělají svou otevřeností skutečně hluboký dojem!
Na cestě…
Silnice obvykle vyhledávám pro rychlejší přesun a na kole, ale jako pěší mám dnes raději cesty klidnější. Proto jsem uvítal, když byla možnost jít po značené trase mimo silnici. Po cestě, kudy kupodivu nikdo nešel! Alespoň do „Bradla“. Pak jsem lidi potkával, ale na cestě k němu z Myjavy ani noha. Nemluvím o místních. Ani o psech, jejichž štěkot se nesl každou vsí, kam jsem na své cestě zavítal.
Ale, slunce krásně hřálo, šel jsem jen v košili a proti větru (cestou po hřebeni) se chránil jen přes sebe ledabyle přehozenou bundou. Vyjma spadaného listí nic moc nenasvědčovalo, že je podzim. Možná specifická vůně vzduchu. Tady jsem opravdu ocenil své rozhodnutí jít až za hezkého počasí. Jednak jsem už z dálky viděl onu mohylu a pozoroval, jak se k ní blížím a jednak, jít to v dešti by byl fakt „opruz“!
Zajímavostí slovenských turistických tras je určitá nejednotnost. Zatímco u nás, ať jdete kamkoli, ukazatele jsou uváděny v kilometrech, zde – u našich sousedů, nejbližších sousedů, jsou turistické stezky uváděny v hodinách. Podobně, jako tomu je v Polsku. Znám to z Krkonoš. Zatímco cykloturistické rozcestníky jsou uváděny v kilometrech. Má to však jednu výhodu. Člověk nemusí být zrovna expert přes mapy, aby z obousměrného údaje zjistil, že když cesta tam trvá 15minut a zpět minut 30, že to asi bude z kopce a do kopce.
Proto jsem raději zvolil praktičtější trasu a nejdřív vrazil na Bradlo. Celkem zásadní pro odhad a plánování cesty je, že zatímco onu kilometráž je člověk schopen aspoň rámcově odhadnout, rychlost chůze je natolik individuální a závisí na kondici i věku, že se na to nedá moc spoléhat. Stačí jít rychleji a hned je „vzdálenost kratší“. Proč to rozebírat, vyběhl jsem to oproti značce 25minut za deset a to jsem šel tak, abych se nezapotil. Nahoře bude foukat!
Štefánik byl hvězdář, letec, vědec, diplomat, voják…
A! Další pozitivum, že jsem sem šel až v listopadu. Bylo po výročí a mohyla byla obsypána věnci. Sluší se dodat, že nejen mohyla. Ale o tom snad později. Slováci na svého hrdinu zkrátka nezapomínají. Jak to řekl onen historik v onom dokumentu? Slováci po první světové válce zjistili, že mají Francouzského generála.
Možná také proto zde bylo dost lidí. A, co mě překvapilo asi nejvíc, že se po mohyle dá bez větších obtíží chodit. Hm, je to sice hezké. Mít lidi tak blízko. Být součástí toho krásného pomníku, ale – bylo mi mírně stydno. Vnitřně. Po pietní stránce. Takto nezřízeně horolezit po pomníku mi přišlo prostě nevhodné. Ať si, kdo chce, co chce říká.
Epilog
Shrnout význam i přínos Milana Rastislava Štefánika pro svět je trošku zbytečné. To dokážou jiní a lépe. Na mne v konečném důsledku udělal jeho život velmi hluboký dojem. I mohyla, jejíž architekt Dušan Jurkovič zde vytvořil dílo, které vlastně i dost vybočuje z jeho všední tvorby. Podobně, jako právě život Štefánikův.
Nakonec jsem zde na vrcholu strávil asi půl hodiny, než jsem se vydal dolů – ke Štefánikovu rodnému domu. Byla by to celkem hračka, kdyby nebyl na vzdálenějším konci vsi. Jen muzeum bylo „uzatvorené“ a k dispozici byla pouze toaleta, kterou nešlo nevyužít k omytí rukou. Všude plno věnců, všude prázdno… začínalo se šeřit… Tedy nezbývalo, než vyrazit na cestu se západem slunce – domů, na 13km dlouhou cestu po silnici.
Mise: M. R. Štefánik
Bradlo a Horné Košariská
4. listopadu 2018