Když jsem začal běhat půlmaratony, dostalo se mi výzev, nebo spíš výzvy, abych zkusil maraton. Ale, při vší úctě k vyzyvateli, 40 km běhu mě dodnes děsí.
Dlužno dodat, že jsem s běháním začal spíš z hecu. Jen tak. Třebaže jsem nikdy, ale jako fakt nikdy cíleně neběhal. Teď – jsem se bavil s kamarádem, který se na Třebíčský půlmaraton chystal, když jej založili naši kamarádi. A tak jsem se přihlásil také.
Nakonec jsem první ročník vynechal – neb jsem střízlivě musel uznat, že na takovou porci kilometrů ještě nejsem připraven. A to přesto, že jsem se hlásil na desítku. Abych však těsně před startem druhého ročníku změnil svou trať na půlmko.
Tehdy se psal rok 2014 a sice jsem to neuběhl v kuse (den před tím jsem si dal tréninkovou desítku), ale absolvoval jsem. Tedy pro mě byla první účast spíš zklamáním. Ovšem, semínko už bylo zaseto a další rok jsem vyrazil znovu, abych si původní čas 2:32:30 vylepšil skoro o půl hodiny na 2:05:27. A navíc jsem to dal (myslím) i v kuse. Můj výkon pak někteří (před startem dalšího ročníku půlmka) pobaveně komentovali – vidíš, ještě dva roky a jsi na bedně.
Zde je dlužné doplnit, že se mi s běháním výrazně zlepšila kondice. Jako běžec-vytrvalec jsem se cítil méně unavený a navíc, se mi začaly vzdálenosti dost zkracovat. To, co mi během chůze přišlo hrozně daleko, jsem najednou začal vnímat jako zvládnutelnou vzdálenost.
Pak k nám do práce dorazila nová kolegyně, jež se o běh také zajímala. Když přišla s tím, že půjde na Brněnské půlmko 2018, nebylo moc co řešit. Přestože jsem se Brněnskému půlmaratonu tak nějak vyhýbal. Problém byl v tom, že termín připadl na neděli po tom Třebíčském. Mé obavy, mé reálné obavy, zda obě půlmka takhle po sobě zvládnu, následně rozptýlila vzpomínka na osobní zkušenost, že jsem si den před tím svým vůbec prvním dal tréninkovou desítku (tehdy jsem byl FAKT absolutně bez zkušeností!). Navíc, ten Třebíčský – náročnější a s převýšením, byl první v pořadí. Jdeme na to!
Na průběh Třebíčského půlmka už si moc nevzpomínám. Snad jen na nervozitu před startem, ale jak jsem se rozběhl, už jsem byl v jiném módu. Spíš si vzpomínám na průběh toho Brněnského, který byl účastí oproti Třebíčskému o poznání větší. Na začátku ve mně sice byla malá dušička, ale vyrazil jsem. Dlužno dodat, že kolegyňka se nakonec odhlásila. Sice jsem ji bláhově hledal okolo trati, ale marně! :§ Jo, nedomlouvali jsme se, že přijde – ale už jen na morál jsem doufal, že donde.
Byl sice jen duben, ale i tak bylo pořádně horko – ještě o tom bude řeč. Byli jsme ve městě a já tu nikoho neznal. Ani nevím, jak jsem se dostavil na start. Zda MHD či autem (spíš tím prvním). Tak, či onak, na startu jsem se i pokřižoval. Ač ateista. No, cítil jsem se relativně dobře.
První vzpomínka; když jsme se prvně vraceli po Poříčí na „otočku“ na nám. Svobody, „potkal“ jsem se v protisměru s Jiřím Čípou. Sprintoval totiž na čele a ten den to i vyhrál. Jako, jeho výkon, kdy běžel hodinu 20 km/hod, byl opravdu úctyhodný. Jak jsme se s kolegou v práci následně shodli – na takové tempo už musí mít člověk talent. Jeden kamarád, co rovněž běhává vtipně prohlásil, že takhle rychle ani nejezdí na kole.
Druhá; sprcha v prostoru u brněnského výstaviště, skrz kterou jsme probíhali. Bylo to fakt super osvěžení!
Třetí; když jsem vybíhal z Nových sadů pod Petrovem mému zraku neunikl chlapík v Komeťácké šále. I přišlo mi humorné, jej pozdravit a zavolal jsem: „Kometa!?“ … aby se po chvíli ozvalo „Brno!“ Načež jsem tento pozdrav dvakrát zopakoval, jak se sluší. Dlužno dodat, že se za chvíli ozvalo jeho volání Kometa!?, a tak jsem tentokrát já odpověděl zavoláním Brno! A opět se situace ještě dvakrát opakovala.
Pátá (tahle měla pokračování o pár let později); v prostoru u hlavního nádraží jsem minul muže, který zkolaboval a byl v péči lékařů. Později, když jsem se byl na půlmko v Brně podívat jako divák, potkal jsem se s paní, která byla příbuzná s tímto pánem. Snad manželka. Prý tehdy neunesl to horko.
Šestá; když jsem vbíhal na Bašty – do ústí Masarykovy ulice, přecházela závodní trať paní se psem, který šňůru vodítka rozvinul napříč, přes trať. Zeptat jsem se jí proto v běhu, zda jí nevadí, že se ZDE právě běží závod – i přitáhla si psíka zpět.
Sedmá; aby mému utrpení nebyl konec, v cíli po mě jedna aktivistka IHNED a poměrně nevybíravě vyžadovala chip-čip, který jsem měl uvázaný na botě. Že jsem byl v tu chvíli před zhroucením, jí zjevně tak nějak unikalo. Tedy, až když jsem si chip vypletl z tkaniček, propustila mě ke kýženému občerstvení… vodě!
Jak to celé dopadlo? Světe div se, oproti tomu Třebíčskému jsem byl dokonce rychlejší o více jak čtyři minuty! Abych se v úterý šel přece jen nechat vyšetřit, zda jsem v pořádku. Fyzicky. Bylo to cajk 😉