Festival Neznámá země se ve Zlíně koná od roku 1997. Dnes už nevím, kdy jsem sem prvně zavítal (jako, dalo by se to dohledat), ale možná jsem měl jednu přestávku. Jinak tam jezdím pravidelně. Letos byla navíc na programu beseda i s Jiřím Langmajerem.
No, nebudu zastírat, že film Kopretiny pro zámeckou paní patří mezi mé oblíbené. Když k tomu přidáte malebnost filmového Krabonoše, resp. hradu Bouzova, ležícího na hranici Hané, v oblasti Střední Moravy, je to ideální myšlenka na výlet.
O tom, kde Sylva Julinová, dnes Matulíková, tedy ona „zámecká paní“, pro kterou byla hlavní role ve filmu Jana Pinkavy z roku 1981 první a zároveň i poslední hereckou zkušeností, nyní působí, jsem se dozvěděl poměrně nedávno.
Přiznám se, že jsem však dost dlouho váhal, zda se za ní vypravit. „Dotknout se“ reality legendárního filmu setkáním s hlavní představitelkou, je přece jen něco jiného než navštívit filmový Krabonoš, kde nikdo neví, proč jsem přijel.
Navíc, když jsem na Bouzov zavítal poprvé, lístky se prodávaly úplně jinde, než jak tomu bylo kdysi i ve filmu, kde je prodávala hlavní hrdinka. Když se však po létech kasa „vrátila“ do původních míst, bylo to jako další dílek do mozaiky.
Nakonec ve mně tedy zvítězila zvědavost, a filmovou „hvězdu“ jsem kontaktoval mailem. To bylo v pondělí. Bohužel mi do středy, na kdy jsem se do Zlína chystal a kde má svou kliniku odpověď nepřišla. Žádná. Ani doteď.
Za zkoušku, resp. zeptání přímo na místě nic nedám, napadlo mě a vedle DVD Copak je to za vojáka, jsem si do batohu přibalil i „Kopretiny“. S tím, že na místě uvidím. Přece jen, jen psát, a dokonce přijet je celkem rozdíl.
Navigace mě nasměrovala přímo před kliniku, a i když se to nemá, svůj vůz jsem zastavil na místě, ne úplně vhodném a vykročil.
Přiznám se, že ač jsem jindy poměrně dost výřečný, tak když jsem dorazil na recepci, slova mi nějak došla. Podařilo se mi ze sebe jen vysoukat, zdali bych mohl mluvit s paní Matulíkovou a že bych od ní rád získal autogram.
K mému nemalému překvapení, jsem se však dočkal odpovědi, že spíš ne. Přesto se paní na recepci pomalu (ale s úsměvem) zvedla a šla se zeptat „za roh“.
Bohužel, se za chvíli vrátila s jasným stanoviskem – NE. Mé překvapení (no, možná i vztek) bylo tak velké, že jsem se nezmohl ani na odpověď paní recepční, která na můj ústup zdvořile pronesla „na shledanou“.
Zdrcen, doslova zdrcen a šokován, navíc s obavou, zda se budu ještě schopen na ten film podívat ve stejném rozpoložení jako dosud jsem došel k autu a vyrazil na besedu s panem Langmajerem.
Další překvapení (po odmítnutí paní Matulíkovou) pro mě však byla účast na této besedě. No, přestože vstupné nepatřilo zrovna mezi nejmenší, jakože donedávna byly prakticky všechny besedy Neznámé země gratis, bylo zde doslova narváno. Spokojil jsem se tedy s místem „na stojáka“ na schodech mezi dalšími diváky, kteří chtěli naživo vidět slavného herce a čekal.
Co čert nechtěl, na druhou půlku dubna bylo poměrně dost horko, či spíš dusno. No, naštěstí, se mi zase předtím podařilo poměrně dobře zaparkovat. Tak dobře, že když jsem měl před besedou asi dvacet minut času, měl jsem možnost zjistit, že se o možnost zaparkovat na plném parkovišti snaží nejméně dalších deset lidí.
Přednáška o horolezectví se odehrávala stylově v lezeckém centru Vertikon, konkrétně v jeho monumentální lezecké aréně, ovšem byla celkem nudná. Každý z účastníků měl totiž podstatnou část času vyhrazenou pro své „představení“ se divákům, resp. prezentaci svých lezeckých, cestovatelských, profesních či duchovních úspěších. Tak se stalo, že jsme se toho o samotné expedici (naštěstí) mnoho nedozvěděli. Po představování na to totiž už nebylo mnoho času. Vlastně to nebyl nejspíš ani účel. Účelem bylo, kdybych to mohl tak nějak slušně shrnout, „ukázat“ lidem, že i po padesátce se dá velmi, velmi aktivně žít.
Hlavní hvězdou byl Jiří Langmajer a já jsem předpokládal, že se na něj po přednášce všichni přítomní sesypou, jako vosy na bonbon. Na rozdíl ode mě, který šel po konci produkce mezi hvězdy, však drtivá část lidí zamířila – domů. Možná to bylo z mé strany také tím, že se s jedním z přednášejících znám a je pro mě celkem běžné, že když už přijdu, jít se ním třeba jen pozdravit.
Ne, nečekejte žádná vřelá obětí. Těch pár slov, které jsme spolu prohodíme bývají mezi jeho autogramy, focením a sklízením techniky, kdy se vybavuje s dalšími, mnohem důležitějšími lidmi. Ostatně, nejsme ani bůhví, jací kamarádi, kteří by měli důvod spolu dlouho debatovat.
Takhle jsem byl zase rád, že měl Langoš prostor se mi podepsat, se se mnou vyfotit (ač to běžně nedělám) a že jsem měl dokonce i chvíli na to, pozorovat jej s lidmi kolem. Než našel klíče od auta a „utekl“ také domů.
I já jsem se téměř vzápětí vydal na cestu domů. Naštěstí s dobrým pocitem z podpisu p. Langmajera, který vyvážil fiasko s paní Matulíkovou.
Cestovatelský festival Neznámá země
Zlín, 23. dubna 2025
Horolezecké centrum Vertikon